Rodina je základ státu (2011)

Celou dobu je to o jednom jediném, je každý z nás lump? Pravděpodobně ano i ne:). Lehce zdlouhavé, chvílemi mrazivě depresivní, jindy zbytečně popisné. Skvělý Jiří Vyorálek. Pravidla lži stále zůstávají Sedláčkovo nejlepším filmem.

Konečně film, který je aktuální a který je o něčem! Co se stalo s generací, která v 90. letech naskočila na vlnu velkých příležitostí? Co všechno ztratila? Neztratili (jsem) náhodou i sami sebe?

Autor takových „hitů pro trochu jiného diváka“ jako jsou například „Pravidla lži“, „Muži v říji“ či „Největší z Čechů“ Robert Sedláček natočil poněkud rozpačitou temnou komedii „Rodina je základ státu.“ Děj pojednává o tom, nakolik je těžké rozlišit „svini v nás“, protože tu máme jednoho naprosto nevinně působícího civilistu, bankovního úředníka, který podepisoval věci nějak se tvářící, s trochu jinou podstatou. Zapletl se do velkého případu tunelování a rozhodl se nechat ty výslechy stranou a zaměřit se na svou rodinu - základ státu.
Tempo filmu je velice rozvážné, protagonisté jsou hypnotičtí, svoje repliky odříkávají jako ve snu a navozují tím dosti stísněnou atmosféru. Ta dynamika rozjeté společnosti je pryč, začíná něco nového, zlé časy...
Bohužel mám s filmem trochu problém, nedokázal mě upoutat ani na okamžik, v podstatě se dá říct, že spíš nudil a nevzbuzoval žádnou naději na stržení jiným, lepším směrem. Je to takové komorní drama o jedné „lepší“ rodince, máme v ní konfrontaci „Pepíků“ s Moravany, je tady jakýsi sociální střet vyloženě zazobaných s „pouze“ dobře postavenými. Ale co nám to přináší, to opravdu netušíme. Nemá to žádný společenský nebo umělecký přesah, je to prostě jen zručně řemeslnicky odvyprávěné komorní drama, kterému by slušel takový ten nedělní prime time na veřejnoprávní televizi. Ano – zní to jako televizní inscenace a to je opravdu málo, obzvlášť když uvážíme, kdo je Sedláček a jaký ten chlap má potenciál.