Zákruty kariéry Nicolase Cage jsou téměř nekonečným zdrojem fascinace filmových fanoušků. Ústup ze slávy jedné z největších hollywoodských hvězd 90. let a braní pochybných rolí v béčkových i céčkových produkcích s cílem splatit rostoucí dluhy už byly popsané mnohokrát. Méně se však ví, že Cage neměl daleko k tomu, aby se stal tváří hned dvou milovaných franšíz z přelomu milénia.
Ať už jej řadíme mezi hrozné, kultovní nebo skvělé herce, na jednom se shodneme – Nicolas Cage je originál. Devětapadesátiletý držitel Oscara za Leaving Las Vegas (1995) se v posledních patnácti letech zvlášť činil, aby poctivě zalátal patnáctimilionové daňové úniky, a přijímal role v projektech mnohdy extravagantních a šílených. V novém rozhovoru pro Vanity Fair se Cage nechal slyšet, že obecenstvu již odevzdal svůj veškerý talentový arzenál a možná přichází čas, který by měl věnovat rodině. Tři nebo čtyři filmy by však ještě stihnout mohl.
Od chvíle, kdy ve Fargu z roku 1996 nacpal nebohého Stevea Buscemiho do drtičky, se Peter Stormare definitivně zapsal do mysli publika. Švédský herec, jenž dnes slaví sedmdesáté narozeniny, na stříbrném plátně vzbuzuje strach a respekt. V rozhovorech však hýří historkami ze zákulisí natáčení a dokazuje, že filmový průmysl a práci s kreativními lidmi zbožňuje. A je vděčný za to, kam to ve velké konkurenci dotáhl. Pokud mu napíšete obdivný dopis, rozhodně na něj prý odpoví.
Režisér David Fincher (Sedm, Zodiac) v září uvede svůj netrpělivě očekávaný thriller The Killer na benátském festivalu. Snímek od scenáristy Sedm Andrewa Kevina Walkera sleduje nájemného vraha v podání Michaela Fassbendera, v němž se ozývá svědomí. Produkci Netflixu, kde film vyjde v listopadu, už obklopují zvěsti o zásadním a skvělém Fincherově díle, což nově přiživil také programový ředitel benátského festivalu Emanuele Rauco.
Ve svém oboru jsou respektovaní a publikum je miluje. Na kontě mají řadu oceňovaných kinematografických skvostů, a přesto si umí sáhnout do svědomí a přiznat, že minimálně jednou chybovali. I ti nejlepší a nejslavnější režiséři totiž natočili film, za který se s odstupem času stydí, popřípadě jej nemají v oblibě. Mohlo jít o lukrativní studiovou zakázku nebo o podfinancovaný debut, ale také o sledované snímky, jež daní tvůrci realizovali na vrcholu sil a popularity. V následujících řádcích se dočtete o deseti renomovaných filmařích, kteří mají jasno, jaké je jejich nejméně oblíbené dílo. Jsou řazení dle data výroby daného filmu.
Najdeme hodně důvodů, proč si dělat z nechvalně proslulého komiksového propadáku Batman a Robin (1997) režiséra Joela Schumachera legraci. Pestrobarevná výprava, přepálený tón téměř jako z kreslených animáků, přehrávající záporáci, nefunkční George Clooney, inu, není toho málo. Ten film je natolik podivný, až je upřímně zajímavé ho sledovat.
Kinematografie a její tvůrci se vždy pokoušeli dosáhnout nejrůznějších extrémů a ta nejkontroverznější díla často souvisí s fenoménem snuff filmu, tedy skutečného záznamu lidské smrti. Jak tento diskutovaný mýtus vlastně vznikl a jak jej filmaři v průběhu let využívali, aby oklamali senzacechtivé publikum?
Režisér řady kinematografických klasik rozvine svou lukrativní smlouvu s Netflixem ve formě dalšího celovečerního filmu.
V únoru si můžete na HBO GO pustit například "pandemickou" romantickou komedii, evropské historické drama, nový superhrdinský seriál, klasický temný thriller či oceňovanou rekonstrukci děsivé skutečné události.
Dnes večer se můžete v televizi (od 22:00 na Nova Cinema) podívat na vůbec nejdražší pokus Universalu o moderní verzi klasické hororové látky, v níž se nezkrotný vlčí muž prohání po zamlžené viktoriánské Anglii. A můžete přitom přemýšlet, jak moc asi film poznamenaly drahé přetáčky a změny ve scénáři, které nafoukly rozpočet do závratných výšin, na jaké už samotné tržby zdaleka nedosáhly.
