Vymítač ďábla

Nazývat se žijící legendou může málokdo a vedle Chucka Norrise na to má nezpochybnitelný nárok herec, režisér, scenárista a hudební skladatel Clint Eastwood. Možná nejslavnější kovboj stříbrného plátna z filmů Sergia Leoneho přesedlal před víc jak půlstoletím také k režii a tehdy započal svou ještě úspěšnější tvůrčí epochu. Držitel čtyř Oscarů za dramata Nesmiřitelní (Unforgiven) a Million Dollar Baby má na kontě přes čtyřicet režijních zářezů, v nichž se často zařezával pohledem do svých soků také před kamerami. Ve třiadevadesáti letech Eastwood dotočil soudní drama Juror #2 s Nicholasem Houltem (Menu) a Toni Collette (Děsivé dědictví) a na zákulisní fotografii má z velitelské sesle stále přehled, i když podle všeho už píše svou labutí píseň.

Existují bezchybné filmové tituly, na které se prostě nesahá. Mzda strachu (The Wages of Fear) z roku 1953, v níž Yves Montand převáží kamión plný výbušného nitroglycerinu k hořícímu naftovému vrtu, je ovšem příliš neodolatelným soustem. V sedmdesátých letech se ji na vrcholu své arogantní slávy znovu chopil režisér Vymítače ďábla William Friedkin, jehož projekt, v originále nazvaný Sorcerer, dostal požehnání od francouzského tvůrce originálu Henriho-Georgese Clouzota. Byl z toho obdivuhodný finanční propadák, na který sami Francouzi po takřka půl století navazují moderním a akčnějším zpracováním Mzda za strach (Le Salaire de la peur). Nebezpečnou zásilku nyní převáží rozhádaní bratři přes nepřátelské separatistické území kdesi uprostřed pouště a jejich mise bohužel vůbec není o tom, co učinilo předchozí verze tak ikonickými.

Jen rok poté, co se do kin neúspěšně vrátil Vymítač ďábla (The Exorcist) s novým snímkem s podtitulem Znamení víry (The Exorcist: Believer), na scénu přichází další legenda žánru. Přichází Satan! (The Omen) patří i po téměř 50 letech mezi nejděsivější počiny žánru, jeho pokračování i remake ovšem nikdy neuspěly a vždy se navíc jednalo o velký kvalitativní sešup. Prolomí toto prokletí prequel První znamení: Přichází satan! (The First Omen), nebo se bude jednat o další zbytečné ždímání ikonické značky? Nový trailer na to příliš neodpoví.

Kariéru Nicolase Cage obestírají legendy, memy a do jisté míry i posměšky nad výběrem některých rolí. Jestliže jeho profesní dráhu postihl symbolický i praktický bod obratu, muselo k tomu dojít roku 2006 po uvedení nechvalně proslulého Rituálu (The Wicker Man). Skvěle obsazený remake klasického stejnojmenného hororu z roku 1973 pomyslně zradil temnou a šokující auru originálu, když zapojil bizarní černohumorné prvky a Nicolase Cage nechal přehrávat stylem, jehož se v následné dekádě zbavoval horko těžko. Režisér Neil LaBute po letech zavzpomínal, že teatrálnost filmu vycházela zejména z kolize několika zamýšlených přístupů.

Před pár týdny jsme se zabývali otázkou, proč se Oscary celé toto století vyhýbají úspěšným megafilmům. Podobných si však můžeme položit víc, a některé jsou staré takřka jako ceny samotné. Další vyvstává, když se podíváme na seznam více než tisícovky oceněných filmů a všimneme si, že počet přítomných hororů se pohybuje okolo dvacítky, často navíc v méně prestižních technických kategoriích. Přitom právě ve Spojených státech žije horor jako bohatá a populární nejen filmová subkultura, co se tedy děje?

Pokud považujete za vrchol filmového napětí duchařské horory, pravděpodobně jste ještě neviděli ani jednu ze dvou filmových adaptací románu Mzda strachu od Georgese Arnauda. Tu první natočil s Yvesem Montandem roku 1953 francouzský režisér Henri-Georges Clouzot a strhující snímek o převozu výbušného nitroglycerinu přes nehostinný terén ohromil příští generace evropských i hollywoodských režisérů. Tvůrce Vymítače ďábla (The Exorcist) William Friedkin obstaral vlastní a rovněž památnou verzi roku 1977. Žezla se nyní chopil Netflix a francouzský filmař Julien Leclercq, kteří novou a o poznání akčnější Mzdu za strach (The Wages of Fear) doručí na konci března. První minutový trailer napovídá, že skvostného završení trojlístku se opravdu nedočkáme.

Definovat žánr thrilleru není úplně jednoduché. Většinou se jedná o temné příběhy s tajuplnými zápletkami plnými násilí a nebezpečí pro hlavní postavy, přičemž jejich tvůrci kooperují s přidruženými žánry jako krimi, drama nebo sci-fi, v ojedinělých případech také komedie. Takové filmy tvoří nezanedbatelný vzorek, avšak oscarová Akademie dlouhodobě nepřeje temnotě a „podřadným“ žánrům. Třebaže mnozí režiséři považují horor za nejčistší žánr, zlaté sošky sklízí převážně dramata přinášející sociální komentáře a dobově poplatné myšlenky. Thriller (zastoupený v inkriminovaných dílech v různé míře) shrábl Oscara za takřka stoletou historii předávání cen pouze v deseti případech, které si nyní představíme.

Studio Universal je historicky spjaté s některými z nejikoničtějších hororů jako Dracula, Mumie a Frankenstein. V roce 2021 přikoupilo za nekřesťanských 400 milionů dolarů i práva na Vymítače ďábla (The Exorcist). Plány na využití portfolia pak byly velké. Představa o propojené filmové sérii plné klasických monster však krachla po fiasku Mumie (The Mummy) Toma Cruise a nyní je v ohrožení i trilogie Vymítače, jež se po prvním dílu Znamení víry (The Exorcist: Believer) dočkala nelichotivých diváckých reakcí.

Vymítač ďábla (The Exorcist), který měl v amerických kinech premiéru přesně před padesáti lety, není obyčejným filmovým hororem. Po Love Story (1970) a Kmotrovi (1972) byl dalším kasovním fenoménem dekády, kdy Hollywood přecházel od konzervativní studiové tvorby k modernějšímu apelu v podobě umělečtějších a tematicky často kontroverzních blockbusterů. Natáčení filmu o dvanáctileté Regan (Linda Blair), již posedne démon Pazuzu, bylo dle některých pamětníků prokleté, přičemž lidé v davech chodili na snímek slibující nepřístupné spojení temných aspektů náboženství se sexuálním podtónem. Legendární horor Williama Friedkina ovšem podává také zprávu o naději, lidské dobrotě a o božím zásahu v době Vánoc.

Ve dvaaosmdesáti letech zemřel po dlouhých zdravotních komplikacích hollywoodský herec Ryan O'Neal, jenž byl začátkem sedmdesátých let čelní osobností konkurující Robertu Redfordovi či Clintu Eastwoodovi. Za roli v romantické klasice Love Story (1970), která byla v době svého uvedení šestým nejvýdělečnějším filmem historie, obdržel svou jedinou oscarovou nominaci. Největší stopu zanechal v historickém klenotu Stanleyho Kubricka Barry Lyndon (1975), který Akademie neprávem opomněla na úkor Formanova Přeletu nad kukaččím hnízdem. O jeho úmrtí informoval na Instagramu hercův syn Patrick.