martin-mickey-stusak
38 021 bodů •
3
Režisér a scénárista se pustil do snímku stejnou metodou, jakou o pět let dříve použil John Parker ve svém zajímavém počinu Daughter of Horror (1955). MOS je označení snímků, které byly natáčeny jako v dobách němého filmu – ano, bez zvukové stopy. Ta byla dodatečně doplněna později, samozřejmě formou hudby a krátkých vět vypravěče podle potřeby, což v podstatě nahrazovalo titulky. Oba snímky vznikaly se snahou co nejvíce ušetřit, a proto bez zvuku. Důraz musel být kladen zejména na vizuální stránku. Ve výše zmíněném snímku si s tím Parker poradil výtečně. Zato Francis jako by se snažil diváky spíše zmást. Vypravěč nechybí, ale občas nechybí ani dialogy. Použití dabingu není samo o sobě špatné, ale kdyby bylo vidět, jak herečtí představitelé skutečně mluví. Co se týče vizuální stránky, která u Parkera funguje, tady jako by vše natáčeli amatéři jen tak z plezíru. Jeden obyčejný záběr střídá druhý, avšak vedle sebe to ve snaze vytvořit příběh zkrátka úplně nefunguje. Francis si zřejmě řekl, že co Parker dokázal, dokáže i on – a dokonce ho i předčí. Například zatímco Parker vystačil se strašidelným smíchem jako zvukovým doprovodem, Francis jich použil o něco více. Přesto zbytečně. Na druhou stranu je snaha ceněná, a tak je potřeba na tento filmový výtvor pohlížet s jistou shovívavostí. A co víc, třeba si něco takového také zkusit, a to jen pro zjištění, že ačkoliv to vypadá značně jednoduše, realita je mnohem složitější.