martin-mickey-stusak
28 387 bodů •
6
Bláznivé cestování v čase jsme si v českém filmu výborně užili už ve snímku ´Zítra vstanu a opařím se čajem´ (1977), ke kterému se diváce dodnes stále vrací. Tři roky poté se k námětu filmaři vrátili a tentokrát příběh pojali v poklidnější atmosféře. To ale film, kromě pošmourného scénáře, pohřbilo a stal se pozapomenutým. A přitom příběh není nijak špatný, jen nebyl využit daný potenciál. Jde o cestě Alice se svým chlapcem do minulosti najít svého ztraceného dědečka, který byl vědcem. Na správný český film je tu spousta hlášek, vtípků a humorných situací, ale přímo o komedii se nejedná. Omšelost a šeď nad celým pojetím vyzrálo, takže je to celé pokryto neochvějností útočící na divácký vkus. Vyniká tu snad jen Petr Nárožný ve své humorné scénce. Scénáři chybí rozumná plynulost ve vývoji děje, takže některé dějové skoky postrádají smysl. Působí to, jako by z toho něco bylo vystřiženo. Na druhou stranu ale lze tvůrce pochválit za to, že se vyhnuli tzv. časovému paradoxu. Alespoň v tomto jsou události ve své smyslnosti pevné už v kramflecích. Jestli diváky zasáhne emoční konec je otázkou. Tvůrčí snaha citelná je. Chválihodný je také samotný konec, který zůstal otevřený. Jde o rozhodnutí, čímž jsou zapojeni samotní diváci, kteří si s pomocí fantazie sobě vlastní mohou domyslet, jaké rozhodnutí padne. Snímek je tedy výrazně odpočinkový bez lecjakých složitostí. Škoda jen, že vypadá, jakoby se tvůrci během natáčení nemohou rozhodnout, jestli bude pojat komediálně, nebo zcela vážně. Výsledkem je něco mezi tím.
Něco je ve vzduchu
Neco je ve vzduchu
Valami van a levegőben
