Byl to rebel! Pohádka S čerty nejsou žerty před 40 lety zesměšnila a proklela státní aparát

Základ příběhu mlynáře Petra Máchala (Vladimír Dlouhý), jenž se musí spřáhnout se spravedlivým peklem a obelstít panovačnou macechu Dorotku (Jaroslava Kretschmerová) i poťouchlého knížecího správce (Viktor Preiss), tkví v klasickém díle Boženy Němcové. Hlavní zákulisní figurou ale zůstává režisér a spoluscenárista Hynek Bočan, jenž touto zakázkou dostal neopakovatelnou příležitost. Absolvent FAMU náležel ke generaci mladých tvůrců české nové vlny, v 60. letech adaptoval Milana Kunderu a natočil několik více či méně protirežimních snímků včetně historického dramatu Čest a sláva a především dobové kritiky Pasťák, jejíž výrobu komunisté roku 1968 zatrhli a nadějný filmař příštích několik let nenacházel pracovní uplatnění.

Dobře si tedy uvědomoval, jak moc má normalizační režim na civilní tvorbu spadeno. Většina špičkových režisérů z šedesátek buď emigrovala, musela se odmlčet, nebo svolila k účasti na kulturní propagandě. V relativním bezpečí byli například tvůrci nedávno vylíhlých bláznivých parodií typu Oldřicha Lipského a Miloše Macourka a své místo si uchoval pohádkový žánr, který ještě v mnohém ctil budovatelské narativní tradice z padesátek. Příběhy se často orientovaly na obyčejného Janka z nižší pracovní vrstvy, jenž se stane málem králem a vytlačí nekompetentní stařešiny z pozic aristokratických vladařů nebo nenažraných statkářů.

Takové rysy má i mladý Máchal, jehož dědictví a usedlost po smrti obou rodičů mají v merku macecha a její manipulativní sympatizant, jenž našeptává panu knížeti Sličnému (Josef Kemr), lomícímu rukama nad stavem zuboženého fiktivního království. Hodný a ctnostný Petr končí v žaláři a na vojně pod brunátným pohledem kaprála Petra Nárožného, jenž coby karikatura šikanujících instruktorů vytvořil možná nejcitovanější komickou postavu v dějinách československého filmu. „Tři vojáky těžce ranil, dva zhmoždil a jednoho…zesměšnil,“ zní kaprálův verdikt nad Petrovou rebelií, který perfektně ostří argumentační hranu filmu. Za úžasným vtipem se ani neschovává skoro cimrmanovská reflexe české alegorie, která rovnou pojmenuje to, co si tvůrci o státním aparátu myslí a co s ním provádí.

Jak do toho zapadá peklo? Čerti bývali v tuzemských pohádkách většinou k smíchu, ale zdejší Lucifer Karel Heřmánek vede působivou skupinu zvěromágů, která je sice k popukání, ale šlape jako bezpečný mechanismus karmy, na který se ve skutečném světě nemůžeme spolehnout. Bočan hned v úvodu nastaví zrcadlo marnivě válčícímu lidstvu a jím vytvořený svět sice je pohádkový, ale drží si jistý dějinný realismus a autenticitu, v níž ještě vynikají ty absurdní a geniální satirické situace. Nad peklem se rozkládá semeniště hříchu, kde to dobří lidé mají těžké a občas paradoxně potřebují pomoc od čertů, jichž se máme z folklórní podstaty bát.

Bočan se tedy na jednu stranu nechal inspirovat dětskými náčrtky a čertovský design podepřel o oblíbené tradice včetně rohů, ocasu a ušmudlaných tváří. Jak ale zdůraznil v předloňském rozhovoru Jožky Kubáníka, jeho pekelníci byli v jádru obyčejní Češi. „Českej čert je úplně jinej než ruskej nebo německej, protože to jsou zločinci, škodilové. Kdežto český čert, ten má svý pravidla a v podstatě trestá zlo. Stejně jako v té pohádce – když se do pekla omylem dostane jiná osoba, tak oni s tím mají problém. Je to odraz český povahy.“

O to by vláda běžně nestála, ale pohádky byly dle Bočana na té tolerantní straně cenzorského spektra. „Pohádka byl žánr, kde se takzvaně mohlo všechno. Tam dokonce bylo povoleno, že dobro zvítězí a zlo musí být potrestáno,“ tvrdil režisér, jemuž nesmírně vyhovovala absence civilních aspektů v čele s herectvím. „To herectví je nasazené o patro výš a herci mohou upustit páru.“ A pokud bychom tuto metaforu měli brát doslova, nad lokacemi včetně Českého ráje a Českolipska se musela vznášet hotová oblaka z čiré umělecké radosti.

Přibližně 65 procent dialogů, a tedy i vzpomínaných hlášek, bylo dle Bočana ve scénáři, ale lidský a komunikativní režisér naštěstí sázel také na improvizaci. Záběry rád nechával dohrávat ještě po skončení naplánované scény, a když se herci řádně uvolnili, nebránil se jejich nápady začlenit do příběhu. Úplně novou perspektivu mu v tomto zvlášť uvolněném pohádkovém případě vyjevil Karel Heřmánek, jenž první den v kostýmu začal nekontrolovaně řádit. Když se nad tím Bočan překvapeně pozastavil, herec prý pohotově odvětil: „Vždyť jsem Lucifer!“ Režisér jeho přístup s díky schválil a mohl si užívat nejen Heřmánkův památný výkon plný improvizovaných replik včetně „strhnuté váhy“.

O nervy prý občas byla pouze práce s náročným kameramanem Jaromírem Šofrem, jenž rovněž vzešel z geniální generace šedesátek a nasnímal oscarové Ostře sledované vlaky či trezorové klenoty O slavnosti a hostech a Rozmarné léto. Šofr neváhal zastavit záběr, aby mohl byť o milimetr posunout zdroj světla, což ale filmu přidává na nebývalé formální kvalitě. Sám Bočan se nazývá maximálně dobrým řemeslníkem, což později posvětil také ve svém životním projektu, letitém poválečném seriálu Zdivočelá země. Není to ale „žádný Fellini,“ jak prohodil v rozhovoru pro Seznam Zprávy v narážce na italskou režijní legendu.

I proto by se neodvážil natočit pokračování S čerty nejsou žerty, na které v době uvedení přišlo do kina 669 tisíc lidí a na tuzemských filmových databázích se řadí k nejlépe hodnoceným dílům všech dob. A to i zásluhou hudby Jaroslava Uhlíře, která má bezmála světové parametry, či šermířského souboje Máchala s neschopným regimentem, v němž možná největší tuzemský filmový hrdina osmdesátek zesměšnil nejen jednoho, ale všechny lidové soky. Jakou hlášku a kterou postavu máte z naší nejoblíbenější pohádky nejraději?

Podívejte se na žebříček nejlepších českých pohádek podle databáze Kinoboxu.

Zdroje: Seznam Zprávy, Český rozhlas, Kinobox