Jackie Chan je větší idiot kung-fu, než byl Karel Gott idiot hudby

Důvodem je to, že se natáčí ve válkou zničené Sýrii, přímo v troskách domů ve městě Hadžar al-Asvad zničeném občanskou válkou.

Citujme britský deník Guardian a iRozhlas: Film režiséra Sung Jin-siho je inspirovaný evakuací stovek čínských občanů z Jemenu v roce 2015, kdy v zemi vypukla občanská válka. Je prvním společným natáčením produkcí Číny a Spojených arabských emirátů. Podle agentury AFP Sung uvedl, že záměrem filmu je oslavit Komunistickou stranu Číny. „Film je vyprávěn z pohledu diplomatů, kteří jsou členy komunistické strany a statečně čelili krupobití kulek ve válkou zmítané zemi, aby bezpečně a bez úhony dopravili všechny čínské krajany na čínskou válečnou loď,“ popsal autor, s nímž Jackie Chan spolupracoval již v minulosti.

Jackie Chan ve filmu nehraje, ale je uvedený jako executive producer, tedy výkonný producent, který z větší části sežene peníze a dohlíží na dodržování rozpočtu. Je nemožné, aby Chan nevěděl, o čem film je, protože právě to musí při získávání financí vysvětlovat a zdůvodňovat, proč do takového díla investovat.

Čína v nepřehledném syrském konfliktu nebyla zapojená přímo svými vlastními vojenskými jednotkami, ale stranila syrskému prezidentovi Asadovi, za nímž stálo už jen Rusko a Írán, tedy totalitní či autoritářské režimy. Bašár al-Asad byl mnohokrát obviněný ze zločinů proti lidskosti a používání zakázaných chemických zbraní. Jeho údajná podpora 95 % domácího obyvatelstva odpovídá klasickému profilu autoritářského vůdce. Čína si svou podporou Asada chtěla v Sýrii zajistit vliv na budování tzv. Hedvábné stezky, obchodní cesty, jež by posílila její ekonomickou a politickou moc nad celou Asií. Čína tak neváhala s obřími investicemi do trénování a výzbroje Asadovy armády.

Deník The New Arab citoval syrského novináře Farída Mahlúla, který uvedl: „Je ostudné natáčet takové filmy v troskách syrských domů, které byly zničeny Asadovým režimem, Ruskem a Íránem… Čínský fašistický režim je syrským spojencem a pomocí podobných filmů se snaží své zločiny malovat narůžovo.“

Jestli lze Chanův produkční počin k něčemu přirovnat, tak k nápadu Roberta Rosenberga natáčet v koncentračním táboru Terezín pornografický film o tom, jak dozorci znásilňovali vězenkyně. Ale to už je dvacet let a Rosenberg od svého nápadu tehdy upustil.

Je nesmírně těžké si připustit, že jeden z nejoblíbenějších, nejzábavnějších, nejkreativnějších a nejroztomilejších filmových tvůrců, jakým Jackie Chan je, zároveň od konce 90. let slouží jako oportunistická loutka totalitnímu čínskému režimu. Chanova zlatá éra se datuje od konce 70. do konce 90. let, rámovaných snímky Mistrův syn (1978) a Legenda o opilém mistrovi (1994). Chan se dlouhodobě pokoušel i o kariéru v Americe, kterou si plnil právě v 90. letech. Vrcholila na přelomu století několikadílnými snímky Křižovatka smrti a Tenkrát na východě / Rytíři ze Šanghaje.

Dějiny hongkongské kinematografie se skutečně dají dělit na éru svobody před a éru nesvobody po předání Hongkongu Číně v roce 1997. Je těžké představit si, že obyvatelé oázy svobody (coby zajištěná a vzkvétající britská kolonie) vědí, že jejich město přejde pod totalitní velmoc a nikdy se z tohoto područí už nevymaní. Nic nepomáhaly přísliby, že půjde o „jednu zemi a dva systémy“ a že Hongkong bude mít v rámci Číny jistou autonomii.

Výroky Jackieho Chana dávají najevo, že se cítí být (nebo je nucený vyjadřovat se tak) plně součástí „velké Číny“. V roce 2009 například na konferenci podnikatelů řekl: „Postupně začínám mít pocit, že nás Číňany je třeba kontrolovat. Pokud nebudeme kontrolováni, budeme si prostě dělat, co chceme.“

A jsme u úvodního srovnání z titulku. Jackie Chan je jednou z vůbec největších čínských hvězd. Stejně jako u nás byl jednou z největších hvězd Karel Gott. Jejich sláva byla či je mezinárodní a umožňovala jim, aby byli prominenti a mohli si žít jinak než většina obyvatel jejich zemí. K tomu, aby si tento status udrželi, museli (či musí?) občas dát najevo svou loajalitu k režimu. Karel Gott tak vystoupil s projevem při podepisování Anticharty v roce 1977, kde se vymezil vůči disidentům. Projev si nepochybně nenapsal a nejspíš ho ani nemyslel upřímně. Ostatně, jedním z gest sjednocení národa bylo, když se v roce 1989 objevil po boku Václava Havla. Mohlo to být bráno jako Gottovo převlékání kabátu, ale taky šlo o vzkaz: „Je s námi i Karel Gott, už to není boj menšiny proti všemocné vládě, jsme to my všichni proti malé nomenklatuře.“

Jackie Chan je nyní spíš v situaci Karla Gotta v 70. a 80. letech. Jeho filmy, často výpravné historické kostýmní spektákly, mají pokrývat současný čínský režim – dávají světu najevo, že je zde možné točit velikášské snímky. Chodí na ně davy lidí a prodávají se i ven – fungují jako zboží, které jako by legitimizovalo, že když se na to lidi chtějí dívat, proti režimu neprotestují. Zároveň tyto často velmi falešné mytizující verze historie ospravedlňují vznik a trvání velkého čínského státu. Je téměř nemožné z tohoto systému uniknout. Má snad Jackie Chan ukončit kariéru a nedělat nic? Udělal snad někdo někdy něco takového?

Spisovatel Milan Kundera o Karlu Gottovi v Knize smíchu a zapomnění v roce 1979 napsal, že byl „idiot hudby“. Kontroverzní pasáž zní takto:

Když český zpěvák pop music Karel Gott odešel v roce 1972 do ciziny, Husák byl zděšen. A hned mu psal do Frankfurtu (bylo to v srpnu 1972) osobní dopis. Cituju z něho doslova a nic si nevymýšlím: Milý Karle, my se na vás nezlobíme. Vraťte se, prosím vás, zpátky, uděláme pro vás všechno, co si budete přát. My pomůžeme vám, vy pomůžete nám... Přemýšlejte o tom, prosím, chvíli. Husák nechal bez mrknutí oka odejít do emigrace lékaře, vědce, astronomy, sportovce, režiséry, kameramany, dělníky, inženýry, architekty, historiky, novináře, spisovatele, malíře, ale nemohl snést pomyšlení, že by zemi opustil Karel Gott. Protože Karel Gott reprezentoval hudbu bez paměti, tu hudbu, v níž jsou navždy pohřbeny kosti z Beethovena i z Ellingtona, prach z Palestriny i z Schönberga. Prezident zapomnění i idiot hudby patřili k sobě. Pracovali na stejném díle. My pomůžeme vám, vy pomůžete nám. Nemohli jeden bez druhého být.

Pomiňme teď fakt, že to byl naopak Gott, kdo psal Husákovi doprošující se dopisy. Sám Kundera v novějších vydáních pasáž z knihy vypustil. Jde ale o to slovo „idiot“. Chápeme ho obvykle jako hrubě urážející, jako snahu někoho ponížit, že je hloupý. Slovo „idiot“ zní velmi úderně a tvrdě, takže kdykoli je tak někdo označen, budí to hněv a potřebu začít nadávat zpětně tomu, kdo ho použil.

Zkusme to ale vzít bez emocí. Karla Gotta lze označit za „idiota hudby“ v tom smyslu, že ho nic jiného nezajímalo a neměl na nic jiného buňky. Oním spojením se nutně neříká, že jeho hudba je idiotská nebo že je pro idioty. Mluví se primárně o omezenosti na hudbu, určitou neschopnost vnímat okolní realitu, historii a politiku. Milan Kundera asi nemohl vědět nic o tom, že Karel Gott byl jinak velkým fanouškem historie, respektive čtenářem všemožných knih o historii, z nichž si po roce 1989 složil jakousi osobní verzi dějin plných konspirací a iluminátů. Možná to byl Gottův způsob, jak pomocí fantasmagorií o tom, že ilumináti způsobují zemětřesení a války, uniknout z pochopení toho, jaká byla jeho vlastní symbolická úloha v dějinách.

U Jackieho Chana můžeme říct něco podobného. Je „idiotem kung-fu“, protože mu nejde o nic jiného než o to, aby svými pohyby fascinoval a rozesmával. Většina jeho filmů je čistá zábava, v níž nesděluje nic závažného, chvílemi je to i velmi nezodpovědná pubertální anarchie. (A jde si je tak i bezstarostně užít.)

Ale to platí právě jen pro jeho dvě zlaté dekády, nikoli dvě dekády poslední. Tady se stává „užitečným idiotem“ režimu, který se proměňuje v brutální technologickou dystopii, jež masově likviduje své odpůrce, staví koncentrační tábory, chová se neekologicky, ničí krajinu i zdraví lidí, neustále všechny špehuje a evaluuje jejich „status konformity“, k tomu drancuje a korumpuje ostatní státy (momentálně si kolonizuje Afriku).

Je těžké říct svému idolovi z dětských dob „sbohem“. Jackie Chan není jen „idiot kung-fu“ ve smyslu, že neumí nic jiného než kung-fu. Je samozřejmě géniem kung-fu, géniem komiky, mimo jiné i výborným režisérem, který vymyslel nový vlastní žánr a styl snímání a stříhání akce. Nikdo mu to neupře, nikdo ho z dějin nevymaže. Ale osobní sympatie už definitivně vyprchává, rozpojuje se emoční pouto a jakýkoli zájem o to, co bude dělat v budoucnu.

Jackiemu Chanovi může být úplně jedno, co si o něm myslí lidé mimo zemi, kde žije a kde je nucený hrát nedůstojnou existenciální hru. Prostě jen zabil v mnoha lidech jejich dětskou lásku. Zničil v nich víru, že pokud je někdo věčný filmový sympaťák, měl nebo by jím aspoň mohl být i v reálu.

Dva režiséři, co si říkají jen „Daniels", točí opravdu crazy videoklipy a filmy. Tento má zatím nejlepší recenze roku, ale musíte být hodně velcí fandové kung-fu, paralelních světů a buddhismu, abyste ho ocenili.