Idol
50%
Seriál doprovázel dlouho před nedávnou premiérou na festivalu v Cannes humbuk ohledně problémů při výrobě a údajně skandálního obsahu. Levinson, v jehož Euforii se zarmoucená mládež oddává drogám, násilí a sexu, vystřídal původní režisérku Amy Seimetz v průběhu natáčení. Její vize se prý příliš rozcházela s představami koprodukujícího Weeknda a příchozí Levinson ve velkém přetáčel. Už z první epizody poznáme jeho tíhnutí k halucinogenní formě, do níž zabaluje život popové divy Jocelyn.
Ta se vyhřívá na vrcholu hitparád, avšak život v luxusním apartmá řídí její PR tým včetně manažera Chaimeho (Hank Azaria) a promotéra Finkelsteina (Eli Roth). Úvodních 56 minut se odehrává v nápadně stylizované přepychové bublině, kam si Jocelyn zjevně vodí milence a většinu času tráví se svou asistentkou a nejlepší kamarádkou Leiou (Rachel Sennott).
Není přitom nijak vysvětlené, jak se stala slavnou a čím si prochází po nedávném úmrtí své matky, které párkrát zmíní její okolí a přítomná reportérka Vanity Fair. První část epizody navzdory tomu ustaví zpěvaččin melancholický charakter a s černým humorem, jímž oplývají hlavně karikovaní mužští manažeři, rozvíjí velmi naléhavou a v realitě zakořeněnou zápletku. Někdo totiž na internetu zveřejnil selfie, na kterém má Jocelyn obličej potřísněný spermatem. „Bude se o ní víc mluvit,“ uklidňuje situaci producentka Nikki Katz (Jane Adams). Podle ní jsou totiž duševní poruchy sexy, neboť každý nýmand může doufat, že se s ním obdivovaná a psychicky rozložená popová hvězda vyspí.
Narážky ostřílených matadorů na toxicitu hudebního průmyslu kontrastují s tíživým dopadem na Jocelyn, která je ve vile pod drobnohledem. Chystá se vydat první album po matčině smrti a v úvodní scéně podstupuje focení, při němž ochotně následuje fotografovy pokyny a dokonce si obnažuje hrudník, načež nechá vyhodit koordinátora intimity. Na jednu stranu působí lhostejně a provokativně, jako by si dokazovala, že má nad okolím navrch. Záhy z ní čpí zranitelnost a smutek, jelikož ve skutečnosti možná jen následuje diktaturu manažerů. Ti na ni ostatně v následující scéně jako supi shlíží z balkonu, když nacvičuje hudební číslo.
Tvůrci od startu tematizují sexuální skandály Kim Kardashian či Britney Spears, jejichž jména okamžitě zazní. Při focení navíc v místnosti hraje píseň Criminal od Fiony Apple, jejíž text o bouřlivé minulosti autorky předjímá Jocelyninu osobnost. Navzdory zajímavému aranžmá hrdinčina bezvýchodného postavení, kde na jedné straně stojí lační fandové a na druhé hamižný byznys, se zatím jedná spíš o povrchní satiru hudebního průmyslu a jeho obětí (slovo oběť hodlá Nikki v souvislosti s uniklou selfie vytěžit nejvíc). A to hlavně proto, že nám není umožněno přilnout k perspektivě protagonistky a že do sebe zcela nezapadá realistické pozadí a vyumělkované provedení.
Jocelyn záhy zapomíná na útrapy a odjíždí si užívat do nočního klubu, kde jí učaruje jeho tajuplný majitel Tedros (Weeknd). Tvůrci se snad vrací k břitkému vtipu o duševní poruše, když nechají žádanou pěveckou superstar rázem padnout do náruče naprostého cizince. Jako bychom se ocitli v alternativním vesmíru, rámovaném režisérovými barevnými filtry a důrazem na pocitový přístup. O Tedrosově osobnosti se zatím moc nedozvíme, ale jeho surreálná enigmatická stylizace vzbuzuje spíš úsměv a je dalším aspektem, jímž seriál příliš tlačí na pilu. Nemluvě o tom, že zpěvák Weeknd neprojevuje příliš hereckého nadání a potřebného charismatu, aby zvládl odehrát vůdce kultu.
Zajímavé je oproti tomu obsazení Lily-Rose Depp, která umí hrát jen očima. Zatím však není moc jasné, co se snaží vyjadřovat a čeho chce Levinson přesně dosáhnout. Exploatace vlivných osobností popkultury nepředstavuje nijak šokující téma a první díl Idolu se především snaží vypadat cool, aby se dostatečně odlišil od konkurence v čele s Euforií nebo hororově laděným Rojem od Amazonu.
Stále zbývá pět epizod a řada matoucích aspektů se jistě vysvětlí, ale nesourodý pilot zčásti selhává už v tom, aby do budoucna řádně navnadil pozornost. Negativní reakce z Cannes navíc varují před tím, že tématu, který hodlal kritizovat, se Levinson až příliš oddal a využívá ho kontraproduktivně.
60%
Pilotní díl očekávaného seriálu Idol spojuje reflexi reálného světa instagramových celebrit s dramatickým konceptem, který je ve slabších chvílích přitažený za vlasy. V těch silnějších jde o stylově vyhlížející satiru s náznaky duševní odysey, která však zatím tápe a nepřesvědčuje.
