Úmorný Docent je vším, co nepotřebujeme od České televize. Takhle nevypadá veřejná služba, ale čistá komerce. A ještě špatná

Docent nabízí celkem standardní zápletku. Vedoucí vyšetřovacího týmu ze staré školy Šera (Ondřej Vetchý) dostane na starost teoretika policejní vědy, docenta Stehlíka (Ivan Trojan), jehož prací pohrdá a považuje ji za nepotřebnou. Aby měl nepříjemnou zátěž z krku, dá mu na oplátku na starost „problémovou“ mladou policistku a Stehlíkovu studentku z vysoké školy Fousovou (Tereza Ramba). Tu iritují jak Šerova pravidla, tak i Stehlíkova nepraktičnost, raději se proto hrne do akce. Tato různorodá trojka pak během vyšetřování možných sériových vražd musí dokázat svou hodnotu i docenit důležitost svých kolegů.

Velmi přímočarý a jednoduchý námět, na němž scenáristé Josef Mareš (bývalý vyšetřovatel) a Jan Malinda nemohou nic zkazit? To si jen myslíte! Vyprávění se na tento konflikt kariérních i osobních preferencí nezvládá soustředit, v popředí doopravdy vydrží jen v první epizodě, kdy celá policejní stanice agresivně šikanuje docenta Stehlíka a stěžuje si na protekční Fousovou, která je dcerou mocného politika (z čehož nakonec vůbec nic nevyplyne). V dalších dílech už tento motiv stagnuje a nikam se neposouvá, takže se pro nás stává neviditelným.

Nevzniká ale ani pořádné procedurální drama, místo toho postavy putují ze scény do scény; tu zjistí název místa, kde pátrat dál, tu se náhodou opřou o povolený patník a najdou zapomenutý důkaz. Vyšetřování je zcela rutinní a publikum se ho nemůže aktivně účastnit. A co je nejhorší, zabírá nekonečně mnoho času. Vyšetřované případy přitom netvoří paralely k osobním konfliktům ani rozvíjeným tématům, k obětem nemáme vztah a odkrývání jejich příběhů tedy nic nepřináší. Jde jen o ukrutně nudnou vatu.

Z těžko pochopitelného důvodu je do minisérie zahrnutá ještě dvojice policistů bez pořádné charakteristiky (Marek Taclík a Matěj Hádek) a opět bez vztahu k ostatním hrdinům. Snad ze strachu, že by se příběh musel aspoň chvíli na něco soustředit, raději tvůrci vygenerovali další zcela zbytečné postavy. Tím ještě víc bobtnají tři úmorné devadesátiminutové epizody, jež určitě porušují nějaký televizní zákon. A pokud ne, měly by. Sestříhat tento seriál na šest snesitelnějších pětačtyřicetiminutových dílů by však bohužel nebylo možné, protože se toho ve vyprávění děje tak málo, že by během některých z nich nedošlo k žádné změně jak ve vyšetřování, tak v osobních linkách.

Režisér Jiří Strach má řemeslo v ruce a úroveň jeho produkcí je v tomto ohledu vždy v kontextu České televize nadprůměrná. Ví, kdy pohnout kamerou, akčně zazoomovat, uchýlit se k úhlu pohledu některé z postav, nabídnout zpomalený záběr či dramatický švenk. Obrazová a zvuková postprodukce jsou nadstandardní. Jediná škoda je, že veškerému tomuto know-how netluče srdce. Vždy jde o adekvátní volby realizované v adekvátní okamžik, jediný náznak rukopisu a stylu je ale tendence k mírnému přehrávání herců.

A tahle nevzrušivá kompetence ruku v ruce s ukrutně nudným scénářem vedou k jednomu z nejhorších typů zážitků. K neinspirativní prázdnotě afektu. Jedinou představitelnou tvůrčí ambicí Docenta je dosáhnout toho, že když divák či divačka na chvíli usnou, o nic nepřijdou. Jde o absolutní úspěch – platí to pro celé čtyři a půl hodiny stopáže.

Je celkem bizarní, jakým způsobem Docent prezentuje policii. Jako organizaci, jejíž příslušníci včetně těch na nejvyšších pozicích jsou zmítaní emocemi, v jejichž důsledku instituce nemůže dosahovat plného potenciálu. Jako prostředí plné vnitřní šikany jak ze strany nadřízených vůči podřízeným, pracovníků mezi sebou, tak i celého uskupení vůči veřejnosti. Lidi, s nimiž představitelé zákona přichází do styku, vnímají jako obtížný hmyz, překážky a nepřátele, přestože jde třeba o svědky, kteří nejsou podezřelí z žádného trestného činu. Policisté vůči nim vždy volí takový nátlak a agresi, jaké jim jen mohou projít.

Všechny předpisy a pokyny jsou jen na obtíž a brání plynulému vyšetřování. Obzvlášť Fousová, která se dopouští vloupání a krádeže, jakákoli nařízení zcela ignoruje. Přestože na ni nadřízený řve, bez tohoto jejího činu by vraha nedopadli, a nakonec je právě ona médii prohlášena za největší hrdinku. V jedné ze scén Trojanův otec, vysloužilý policista (jehož obsese starou prací je braná jako obdivuhodná), vysvětluje svému synovi, proč je tak důležité, aby po něm převzal žezlo: „Policejní rodina je základ policejního státu.“ Je zcela nejasné, jestli to myslí jako záměrný humor on nebo scenáristé, v kontextu vyprávění ale nelze nečíst toto sdělení doslova. Docent skutečně působí jako propaganda totalitního policejního státu.

Existuje dvojí základní ideologický rámec kriminálek – jedny systém narušují a zpochybňují mocenské struktury, druhé ho stvrzují a uklidňují publikum, že se o nás stará parta správných chlapů a dam. Docent je jednoznačně druhým případem, dovedeným až do absurdního extrému. Samozřejmě je nepravděpodobné, že by šlo o skutečnou vědomou politickou agendu Stracha, Mareše či Malindy, spíš se jedná o bezmyšlenkovité užívání žánrových klišé, která nekontrolovaně bují, až nakonec ovládnou celé dílo.

Proč v České televizi vznikají pořady jako Docent, které zcela zjevně neodpovídají plnění veřejné služby a jsou komerčním produktem, jehož smyslem je nahnat co nejvyšší čísla sledovanosti? Kriminálky mají v Česku velkou tradici, vždy se na ně budou dívat zástupy lidí nehledě na jejich kvalitu či zábavnost. Tuto povrchní poptávku by ale měly uspokojovat komerční stanice.

Bylo by ale příliš jednoduché svést inklinaci České televize k střednímu proudu na lenost či nezájem riskovat,jde také o akt sebeobrany. Populistům se během let podařilo přesvědčit nebezpečně velký kus veřejnosti, že Česká televize je k nepotřebě, jako organizace selhává a bez ní by nám bylo lépe. Každý politický demagog samozřejmě usiluje o oslabení instituce, která mu komplikuje život. Aby se tedy stanice obrnila, její taktikou je legitimizovat se vysokými čísly sledovanosti.

A Česká televize umí skutečně vykouzlit velmi pěkné koláče! Problém je, že čím víc se jí to daří, tím méně plní svůj účel. Je to zapeklitý problém, který přesahuje původní dramatickou tvorbu. V rámci recenzního textu ale nejde dojít k jinému závěru, než že pořady jako Docent jsou tristní náplní programu. A je tragédie, že právě sem míří prostředky média veřejné služby, mimo jiné z našich koncesionářských poplatků.Jejich účtování je nutné a potřebné, ale nezapomínejme, proč a k čemu jsou vůbec vybírány.

Soudní proces s bývalým politikem Dominikem Ferim je pro Česko podobně významný jako proces s producentem Harveym Weinsteinem v USA. Od počátku hnutí MeToo v roce 2017 jsme se ale už díky desítkám dokumentů dozvěděli mnoho o obětech sexualizovaného násilí. Dá se z nich naučit, co jako veřejnost nemáme dělat a říkat, a čemu naopak věnovat pozornost.