Elizaveta Maximová
Herečka
Co bylo na roli v Mámě nejnáročnější?
Určitě to pro mne byla doposud největší profesní výzva, už z hlediska přípravy. Příprava je něco, co není vždy vidět, ale je vždy vidět, když tam není. Půl roku jsem strávila jako dobrovolnice na psychiatrii, od základu jsem přehodnotila všechny své dosavadní návyky. Každá z hereckých technik, o které jsem se mohla opřít, každá herecká zkušenost, všechno šlo stranou. Nejtěžší pro mě bylo vykročit do naprostého neznáma, nemít žádné záchytné body a slepě důvěřovat intuici a vedení režiséra. Stále jsem se musela prodýchávat tzv. „na nulku.” To je termín lidí, kteří se potápějí bez přístroje třeba do 30 metrů.
Prodýchat se na nulku znamená mít naprosto čistou mysl a být v co největším soustředění na přítomný okamžik. Stejně jako při ponoru bez přístroje si ve dvaceti metrech pod hladinou najednou nemůžete vzpomenout, že jste neodeslali e-mail nebo nepopřáli babičce k svátku. Musíte být plně tady a teď a zároveň neustále v lehkosti a bez vnitřního přetlaku. Pomáhalo mi i vědomí, že jsem pro přípravu v tu chvíli udělala maximum a šla na to dost přes tělo. Cítila jsem například, že mám příliš vysportované tělo, které hbitě reaguje na podněty. Pro roli Lilian jsem ale potřebovala křehkost. Přibrala jsem tedy přes 8 kg, což mi dodalo určitou povolenost, která mi vnitřně velmi pomohla. Zároveň i přes všechnu náročnost příprav jsem si na place užívala každý okamžik, vznikalo to všechno v milu a radosti. .
Když jste četla scénář, jak jste si řekla, že tu postavu musíte pojmout?
Ten scénář mi Jiří Strach nabídl už před několika lety. „Tady máš scénář, až budeš mít čas, tak si to přečti. Myslím, že je to nejnáročnější věc, jakou jsi doposud dělala. Myslím, že by tě ta výzva mohla zajímat.” Výzvy a rizika miluji. Scénář jsem přečetla jedním dechem. Nemohla jsem zadržet slzy, jak mne příběh, který napsal Marek Epstein, dojal a zasáhl. Volala jsem Jiřímu Strachovi, že rozhodně ano, beru, beru, beru. Zároveň jsem mu do telefonu řekla: „Jirko, to je nezahratelná postava, absolutně netuším, jak to uděláme. Ale bude to jízda!”
Jak se vám to nakonec podařilo zjistit?
Zásadní byl ten půlrok na psychiatrii. Pomáhali mi psychiatři, zdravotní sestry, sociální pracovnice, poznala jsem spoustu žen se stejnou nebo podobnou diagnózou, jakou má Lilian. Cítím vůči všem lidem, se kterými jsem se setkala, prožila s nimi část života a kteří mě přijali s otevřenou náručí, velkou zodpovědnost. Máma je unikátní v tom, že ukazuje příběhy lidí, před kterými běžně klopíme zrak. A troufám si říct, že to dělá s velkou láskou.
Podle čeho si obecně herec vybírá role? Je to spíš příběh, nebo spíš postava?
U každého projektu i u každého herce je to individuální. Záleží také na tom, v jaké životní fázi se nacházíte. Pro mě je důležité oboje – jak příběh, tak postava. Postava mě musí něčím dráždit, vyvolávat ve mně otázky. Musím cítit až takové radostně děsivé lapání po dechu, když čtu scénář poprvé.
Při premiéře filmu na Finále Plzeň mluvil Jiří Strach o tom, že jste v roli zůstávala i po natáčení. Jak dlouho jste vydržela být tou postavou?
Vždy, když jsem ráno přišla do maskérny, už během líčení jsem se naladila na frekvenci Lilian. Nebyl to žádný rozmar, spíš to byla pro mne nutnost. Lilian má úplně jinak posazený hlas než já, má jinou mimiku, jemnou motoriku. Bylo pro mne nepředstavitelné, že bych si povídala s kolegy a kolegyněmi jako Elizaveta a lusknutím prstu bych musela vplout zpět do Lilian. Technicky bych to nezvládla. Bylo pro mne mnohem jednodušší 11–14 hodin denně zůstávat v tempu a vnímání Lilian. Neměla jsem na place ani telefon, po celou dobu natáčení jsem byla pro okolní svět nedostupná, což bylo osvobozující.
Zůstáváte tímto způsobem v postavě u každé role?
To určitě ne, jsou postavy, u kterých jednodušeji přepínám. Pokud se ale jedná o náročnou scénu, tak si velmi hlídám soustředění nebo napojení na hereckého kolegu. Nejsem herec, který lelkuje, vypráví vtipy a ve vteřině přejde do hluboké emoce.
Na jakou svou roli jste z poslední doby nejvíce hrdá?
To se vyloženě nedá říct. Je to velký dar, točit v jeden rok tolik projektů, které jsou vážně srdcovka. Nejvíce se mi v myšlenkách vrací postava Andrey z minisérie Jana Vejnara Vlastně se nic nestalo. Vznikalo to hodně punkově. Honza Vejnar mne na tu roli oslovil na Karlovarském filmovém festivalu v osm ráno na lavičce, kdy měl pouze prvotní treatment a já jsem okamžitě vyhrkla, že to beru. Intuice bila do bubnů, že mám být součástí téhle skvělé party. Bavilo mě, že jsem si u Andrey mohla dotvářet určité charakterové i dějové drobnosti. Do kostýmů, make-upu i dekorací jsem dala část svých věcí a i první kamerový test jsme s malým štábem točili u mě doma. Byla to pro mě srdcovka a těším se na další dobrodružství!
Podívejte se také na nejlepší psychologické filmy podle Kinoboxu.
Zdroj: Kinobox
