Téma7. 7. 2022
Česká kultura v době kamenné. Politici zařízli všechny, zahraniční produkce i tuzemské filmaře
Dokáže česká vláda, příslušná ministerstva reagovat na aktuální stav a dynamiku světa? Před časem se řešilo, že nedokážeme z VOD platforem dostat příspěvek pro tuzemský kinematografický trh. Kde se inspirovat? Jak to dělat? Víc lobbovat?
„Česko má obecně problém, že je málo vizionářské. Změny se tu prosazují pomalu. Jsme takoví hobiti, máme rádi klid, nepereme se, jsme demokrati, ale jsme taky příliš opatrní, nemáme rádi změny. Na druhou stranu, když hobiti zaberou, zachrání celý svět. České politice by prospěly jasnější vize, ministerstvu kultury obzvlášť. Na obranu posledních dvou ministrů Zaorálka a Baxy je nutné říct, že ministerstvo kultury jako instituce je prostě špatně nastavené. Ministrům tak padne do klína nefunkční instituce, která je od devadesátých let vlastně ve skutečnost jen ministerstvo památek a správy příspěvkových organizací.
Ministerstvo kultury má minimum možností jak skutečně pomáhat kultuře. Vlastně je potřeba ho úplně přestavět a změnit jeho zaměření, udělat z něj ministerstvo kultury a kreativních průmyslů. Dát mu moderní dynamiku. Kulturní a kreativní průmysly jsou nejvíce rostoucím odvětvím všude na světě, přináší přidanou hodnotu, ekonomické benefity, mezinárodní potenciál. Ministerstvo kultury by bylo nejlepší zbourat a postavit znovu s úplně jinou vizí. Ale to je úkol na deset let, na několik volebních období. Přál bych si, aby ministři kultury nebyly jen úředníky, ale většími vizionáři a vydobili kultuře silný prostor. Zatím je ministerstvo kultury takový vládní otloukánek.
Naštěstí ty vize přichází alespoň z Evropy, respektive z Evropské Unie. To je případ audiovizuální směrnice, kterou povinně zavádí všechny země EU a která upravuje například povinnost digitálních platforem uvádět minimálně 30 % evropského obsahu nebo investovat do lokální tvorby, a to jak příspěvkem do Fondu, tak i přímou investicí. V Česku se zatím nepodařilo transponovat tuto směrnici naplno, část důležitých pravidel vypadla, zejména kvůli odporu českých televizí, a to jak komerčních, tak bohužel i té veřejnoprávní.
Navrhované změny by se teď měly stát součástí novely zákona o audiovizi, který mimo jiné promění Státní fond kinematografie na Fond audiovize, zreformuje pobídkový systém a zavede novou definici nezávislého producenta, která je klíčová pro fungování české audiovize v době globálních streamingových platforem. Novela zákona by měla jít podle vládního prohlášení do parlamentu v první polovině roku 2023 a ministr kultury Martin Baxa tvrdí, že tyto změny podporuje. Jako Asociace producentů v audiovizi pak chceme poskytnout odborné konzultace a také logicky vytvářet veřejný tlak, aby k novele opravdu došlo. Jinak se česká audiovize neposune do 21. století.“
V tiskové zprávě APA se píše, že může dojít k paradoxu, kdy tuzemští filmaři pojedou natáčet jinam, kde jsou vyšší pobídky. Dokážete si to i vy jakožto producent představit, nebo je to představa přitažená za uši?
„Je to naprosto reálná situace, už se to děje. Například Slovensko má pobídky 33 %, posiluje svoji infrastrukturu – půjčovny, studia, postprodukce, část českých seriálů už se tam natáčí. Já sám jako producent v současné situaci plánuji přesun několika projektů na Slovensko.“
Na druhou stranu bych nabídl i pohled člověka, který jde s dítětem do kina. Dva lístky na 2D představení vyjdou na 450 korun, k tomu připočtete nějaké občerstvení, které dnes dělá výrazné tržby kinařům. Kinaři by chtěli pořád plná kina, podobně jako hostinští pořád plné hospody. Za 450 korun mám VOD na dva měsíce s kompletním katalogem. Kinaři jsou komerčními subjekty, mají nákladný provoz, dvakrát tolik v současnosti, kdy se výrazně zvedají ceny energií. Těžko říct, co s tím dělat, ale člověk, který nelpí na zážitku z velkého kina, má jasno. Předplatí si VOD službu a do kina půjde minimálně, na mimořádný zážitek, což může být jednou dvakrát za rok.
„Sledování filmu doma a v kině je rozdílný typ zážitku. Kino je společenská věc, akce, potkávání se s lidmi. Pro část diváků není rozhodující, na jaký film jdou, ale s kým a kdy tam jdou. Je to jako srovnávat večeři doma a v restauraci. Uvařit si doma je asi levnější, ale do restaurace se jdete potkat s lidmi. Dokonce se ukazuje, že lidé, kteří si předplácí SVOD, chodí víc do kina. Kino je prostě událost. Kino a VOD se doplňují, nekonkurují si. V roce 2019 byla rekordní návštěvnost 18 milionů diváků, průměrná návštěvnost na dospělou populaci byla zhruba tři návštěvy kina ročně, což stále stačí k tomu, aby se provoz kin vyplatil.
Samozřejmě nás čeká zhoršená ekonomická situace, lze očekávát razantní omezení spotřeby obyvatel, což se zajisté podepíše jak na návštěvnosti kin, tak na schopnosti předplácet si SVOD služby. Evropský průměr předplatných je 2,5 předplatného na rodinu. V Česku ale spíš než o pokles trhu půjde o zpomalení růstu, zejména u SVOD, kde se trh rozjel vlastně až během epidemie covidu, kdy český spotřebitel objevil VOD. Na druhou stranu lze očekávat nárůst klasické lineární televize nebo AVOD modelů, sledování financované reklamou, kde divák neplatí. Ne nadarmo i Netflix zavede možnost sledování s reklamou. Bohužel také musíme počítat s nárůstem pirátství, diváci, kteří nebudou schopní za filmy a seriály platit, je budou krást.“
Režisér Šimon Holý spolu s dalšími autory představil manifest, ve kterém se vyjadřuje k tomu, proč o český film není ve světě zájem. Mimo jiné upozorňuje na to, že se netočí aktuální témata a filmaři nepřinášejí autentický pohled. V diskusích se často zmiňuje i nedostatek peněz, ale opravdu to mohou zajistit peníze?
„Český film už nedostatkem peněz netrpí. Vždycky se budeme samozřejmě pohybovat na trhu s nižšími obraty a rozpočty, ale máme už delší dobu stabilní systém financování a blížíme se evropskému standardu. Já mám hlavně pocit, že se ta situace radikálně zlepšuje, zrovna filmy Šimona Holého nebo třeba Adama Sedláka jsou toho důkazem. Historicky tu byl problém uzavřenosti, český film nebyl propojený s tím evropským, natož globálním.
Nejde jen o to dělat dobré filmy, důležité je také umět je distribuovat, pro tvůrce je důležité mít možnost sledovat mezinárodní film a také cestovat po zahraničních festivalech a trzích, potkávat se se zahraničními kolegy. Klíčové jsou v tomhle mezinárodní koprodukce, které nepřináší jen možnost dalšího financování, ale sdílení zkušeností a často i zlepšení mezinárodního potenciálu filmů. Zásadní změny se ale nestanou ze dne na den. Potřebujete nějakou dobu, po kterou systém vytváří stabilní zázemí pro vývoj, výrobu a distiribuci tak, aby mohli tvůrci a producenti růst, učit se uvažovat mezinárodně, posouvat se dopředu.
V tomhle jsme za posledních deset let udělali díky Státnímu fondu kinematografie a práci producentů velký krok dopředu. Osobně věřím, že teď máme jako česká audiovize hodně nabito, můžeme konečně prolomit bariéru lokálnosti a stát se silnou evropskou nebo světovou kinematografií. Proto je škoda, že se aktuálně dostáváme do krize související s pobídkovým systémem, omezením výroby v ČT a tak dále.“
V jednom z rozhovorů mi režisér a producent Tomáš Vorel říkal, že by zavedl dvojí kinematografii. Tu státní, která by podporovala art, a druhou by nechal čistě na trhu. Je to pochopitelně přitažené za vlasy, ale neupozorňuje to na fakt, že s potížemi, které přišly po roce 1989, se potýkáme stále a nikdy se asi pro filmaře a kinematografii „pořádně“ nevyřeší?
„Nevidím důvod, aby se ty dva světy oddělovaly. Mám k Tomášovi Vorlovi velkou úctu, miluji jeho filmy a obdivuji jeho producentskou houževnatost, ale tohle rozdělení je prostě nemysl. Český audiovizuální systém v sobě velmi dobře kombinuje byznys a podporu kvality a umění. Máme výraznou podporu diváků, české filmy dělají v kinech v rámci Evropy nadprůměrný podíl 25 – 30 %, v televizi mají některé seriály sledovanost až dva miliony diváků, část audiovize táhnou diváci. Současně tu máme Státní fond kinematografie a silnou veřejnoprávní televizi, které podporují umělecké nebo žánrově originální projekty.
A čeští producenti a tvůrci se učí tyhle dvě části propojovat, zlepšovat kvalitu filmů, a přitom myslet na diváky. Myslím, že úkol je jinde. Je potřeba otevírat se novým formátům, například otevřít Státní fond i takzvanému small screenu – TV a online – a gamingu. Je důležité legislativně posilovat pozici nezávislých tvůrců tak, aby silné globální platformy nemonopolizovaly trh a svou nevytlačovaly český obsah. Zlepšovat stávající systém a udržet česká specifika, ale hledat nové možnosti.“
Kinobox: Král rokenrolu Elvis čerpal z černošské kultury a měl nebezpečně smyslné pohyby pánve
Nový životopis o zpěváku Elvisovi Presleym má 160 minut, ale trvat by mohl klidně i déle. Je to film o rychlém vzestupu a pomalém pádu. Formálně je mnohem nápaditější než nedávná úspěšná, ale nudná Bohemian Rhapsody.
