Recenze: Spy Kids 4D divákům nevoní

Těžko bychom našli v současném Hollywoodu podobného šílence, který se v mládí rozhodl hazardovat se zdravím jen kvůli možnosti natočit vysněný film. Aby Rodriguez (tehdy čtyřiadvacetiletý) mohl zafinancovat debutového El Mariachiho, nechal na sobě testovat nevyzkoušené léky. Za utržené peníze natočil akční pecku, ze které pramenilo nejen nadšení, ale i talent. Není se čemu divit, že se stal okamžitě miláčkem kritiky i producentů. S málem dokázal opravdu čarovat.

V pozdějších letech se Rodriguez vyprofiloval jako flexibilní autor, který dokáže se stejnou jistotou natočit gangsterskou upířinu (Od soumraku do úsvitu), teenagerovský horor (Fakulta), komiksovou adaptaci (Sin City – Město hříchu) i pokračování vlastního hitu (Desperado). Temnější žánry si Rodriguez odlehčoval dětskou sérií Spy Kids, do které vždy dokázal přemluvit hodně hvězdných kamarádů (v původní trilogii si mimo jiné zahráli George Clooney, Antonio Banderas, Alan Cumming, Cheech Marin, Robert Patrick, Salma Hayek či Steve Buscemi). Hlavních dětských rolí se v sérii ujali Alexa Vega a Daryl Sabara. Od trojky slušně vyrostli a tak musel Rodriguez pro čtvrtý díl hledat nové děti, tím pádem i nové rodiče a vlastně celý nový tým.

Jakoby sami Rodriguezovi příznivci vycítili, jakým špatným směrem se čtyřka ubírá a slušně odmítli účast. Jak jinak si vysvětlit, že ve filmu není jediná větší hvězda, když jich byly předchozí díly plné (avizovaný Danny Trejo je ve filmu cca 2 sekundy ve zmrzlé pozici, takže taky nic). Rodriguez, zdá se, vyčerpal všechny své herecké žolíky.

A vlastně se není čemu divit, když je ve čtyřce obvyklé, že se příběh posouvá za pomoci plínek, hovínek, zvratek a prdů (opravdový děj tu nehledejte, jen nahodilý sled scén, pádů a absurdní zvraty). Sympatická infantilita předchozích dílů ustoupila podívané pro nejmenší, která se svým neustálým (velmi otravným!) mentorováním a jednoduchým přístupem blíží spíše k Dobrodružství žraločáka a Lávovky, nežli k předchozím dílům Spy Kids.

Obrovským přehmatem je i slíbený čtvrtý rozměr. Před sálem divák vyfasuje kartičku s osmi číselně označenými políčky. Vždy, když se některé z čísel zobrazí na plátně, musí divák pole setřít a přičichnout. Nechápu, kdo ten systém vymyslel, ale najít během pár vteřin v šeru sálu správné políčko, setřít ho a ještě stihnout čichat, to vyžaduje téměř agentské reflexy. Děti to v žádném případě nemohou zvládnout. 2/3 políček navíc voní úplně stejně, což již tak nešikovný systém ještě více degraduje.

Přesto není sledování Spy Kids 4D tím nejryzejším utrpením (zdravíme Saxánu). Rodriguez stále vládne ohromnou fantazií, díky čemuž je film napěchován tolika absurdními detaily, až to spolehlivě zaměstná váš mozek. Je to čistě o kvantitě, nikoli o kvalitě, přesto to lze vnímat jako pozitivum.

Nepochybuji, že je Robert Rodriguez milující otec, který chce svým dětem vyjádřit co nejvíce lásky prostřednictvím filmového plátna. Místo podobných pouťových slátanin by ale mohl sázet na něco s trvalejší hodnotou, aby na něho mohly být jeho děti hrdé i ve chvíli, kdy jim začne fungovat mozek.

Hodnocení: 30%

P.S. Z malé Alexy Vegy vyrostla neskutečná kočka. S kvalitou filmu to samozřejmě nic společného nemá, ale pokud už za sebou máte první „vlhký sen“, je to zřejmě to největší pozitivum, jaké si ze Spy Kids 4D odnesete.

P.P.S. Originál je možná v rámci vtipů o něco snesitelnější, neboť hláškujícího psa dabuje improvizující Ricky Gervais. Český dabing nicméně čistě irituje.