Dlouhý pochod šlape pouze po povrchu. Zásadní dílo Stephena Kinga zůstalo nevytěženo

Podíváme se tedy do neveselé budoucnosti, v níž na tom Spojené státy nejsou příliš dobře. Aby vláda v občanech probudila chuť jejich zemi pozvednout, vymyslela soutěž s poněkud smrtícími následky. Princip je jednoduchý – každý rok je z dobrovolných přihlášek vybráno 50 mladých chlapců, kteří se vydávají na pochod, během něhož musí dodržovat jasná pravidla. Nesmí se zastavit, zpomalit pod stanovenou rychlost či sejít z trasy. Kdo tato pravidla poruší, dostane od okolních vojáků kulku do hlavy. Vyhrává samozřejmě ten, kdo pochoduje nejdéle.

Jednoduchý, ale i tak silný námět dává tedy dostatek prostoru k tomu natočit skličující verzi budoucnosti, v níž vládne politická propaganda a naivní chlapci tu jdou ochotně vstříc téměř jasné smrti, čímž ostatně King v předloze reflektoval tehdejší válku ve Vietnamu a vojenský nábor amerických chlapců. Stále aktuální politické či společenské vyznění tu pak mělo být dokreslováno dalšími tradičními Kingovými proprietami či motivem přátelství. Jenže takřka ve všech těchto sférách funguje Dlouhý pochod jen napůl a nedokáže být v žádném směru správně razantní a nekompromisní.

Na Dlouhý pochod se bez debat příjemně kouká, jestli se to dá u snímku s tak ponurou zápletkou vůbec napsat. Film má svižné tempo, příjemně staromilskou atmosféru připomínající počiny z 80. let, poutavou kameru i poměrně výrazný soundtrack. Dalo by se pak říci, že v mnoha ohledech se jedná o důstojnou a pečlivou kingovskou adaptaci. V práci s atmosférou, v představených postavách i dialozích je slavný autor cítit na sto honů. Solidně je zde navíc vytěžen motiv přátelství, jeden ze stěžejních prvků snímku. Snaha najít v postavách, které absolvují smrtící pochod, zejména pozitivní stránky, je pak také velmi příjemným prvkem, jímž se Dlouhý pochod hezky odlišuje od Hry na oliheň a dalších podobných děl z posledních let.

Výrazně tomu pomáhá také herecké obsazení, hlavně ústřední dvojice Cooper Hoffman a David Jonsson, jenž po loňském Vetřelci znovu prokazuje velké charisma a má našlápnuto k zajímavé kariéře. Jenže i když dokáže novinka solidně vtáhnout, zaujmout slibně načrtnutými postavami a jejich poutem, ve výsledku nedokáže tyto hezky rozehrané karty patřičně využít a divák se nemůže zbavit dojmu, že se tvůrci v potenciálu příběhu pohybují pouze na povrchu.

Francis Lawrence totiž nedokáže s načrtnutým světem a ideou v mnoha ohledech pracovat. Snímek v podstatě postrádá jakékoli napětí či snad dokonce snahu ho z jistých scén vykřesat. Padesátka mladíků zde prostě jde, a pokud zrovna hoši průběžně neodpadají kvůli zdravotním či fyzickým problémům, příliš mnoho překážek, které by děj ještě o něco více zdramatizovaly, zde nemají. A když už se nějaký dramatický moment objeví, např. chůze do strmého kopce, je tato pasáž natočena naprosto bez emocí, patřičné gradace či zajímavého kamerového momentu. Potenciální „záporáci“ mezi mladíky, kteří by mohli ostatním škodit, se následně pod psychickým nátlakem promění, takže nedochází ani k razantním konfliktům a snímek kvůli tomu postupem času ztrácí veškeré napětí. Jako nečtenář nemohu říct, co z toho tvůrci převzali už z knížky. Jenže i v potenciálně silných scénách a prvcích, které v knize pravděpodobně fungovaly lépe, Lawrence výrazně ztrácí.

Režii se totiž i přes sympatické herecké výkony nedaří dostatečně pracovat s postavami a jejich psychikou. Mladíkům se kvůli chladné a odtažité režii nedostaneme pořádně pod kůži, po emocionální stránce snímek příliš nefunguje a o řadě z nich se něco pořádně dozvíme až těsně před tím, než začnou umírat. To se děje zejména ve značně repetitivní poslední třetině snímku, v níž má každá z postav osobní dvouminutový monolog, aby následně srdceryvně umřela. Tento model se tu opakuje několikrát a převládá až do emocionálně nevytěženého finále.

Řada zajímavých motivů tematizujících současnou společnost je tu pak nakousnuta, aby se s nimi už posléze nepracovalo, postapokalyptický svět je tu načrtnut jen velmi povrchně (už samotný důvod pořádání pochodu má řada logických trhlin) a hlavní záporák v podobě krutého majora s tváří Marka Hamilla tu nemá dostatek prostoru. Což je rozhodně škoda, protože už jen Hamillův charismatický hlas dokáže nahnat patřičnou hrůzu.

Z Dlouhého pochodu jsem tedy odcházel se značně rozpačitými dojmy. Na jednu stranu jsem se nenudil, postapokalyptická atmosféra funguje na jedničku, nepříliš známé obsazení dokáže příjemně překvapit a v rámci kingovských adaptací se stále jedná o mírný nadprůměr. Kromě motivů přátelství tu ale každé další téma zůstává nevytěženo a o nekompromisní dystopickou vizi, v níž naplno soucítíme s čím dál více trpícími hrdiny, se bohužel nejedná. Ale možná jsem jen čekal daleko tísnivější a znepokojivější počin, než jaký mi chtěli tvůrci nabídnout.

Podívejte se také na žebříček dosud nejlepších filmů tohoto roku.