Duchoň sází na estrády z 80. let i Karla Gotta. Jako hudební životopis vůbec nefunguje

Karol Duchoň je jméno, které Čechům (o mladé generaci nemluvě), už dnes prakticky nic neřekne. Popová slovenská hvězda 70. let měla našlápnuto k obří kariéře, kvůli jeho hlasu se mu přezdívalo slovenský Tom Jones, získal Stříbrnou i Zlatou Bratislavskou lyru a měl úspěšná turné v zahraničí. V 80. letech ovšem začala jeho kariéra uvadat a zpěvák následně zemřel kvůli své přílišné lásce k alkoholu v roce 1985. Všechny tyto události, včetně Duchoňova soukromí či hudebních počátků, snímek Petera Bebjaka samozřejmě vypráví. Problém tkví v tom, že nic moc navíc se o Duchoňovi nedozvíte.

Jeden z nejaktivnějších slovenských režisérů současnosti tu opět ukazuje, že má řemeslo v malíku a vizuální či vypravěčské nápady mu nechybí. Celý snímek těží ze zasazení do období československých estrád a pěveckých pořadů, v nichž Duchoň často vystupoval, a snímek nás několikrát vezme do zákulisí podobného vystoupení. Bebjak využívá televizní stylizaci plnou papundeklových kulis, a to nejen v konkrétních pěveckých scénách, ale přiznaně během celého snímku, např. k posunu vyprávění. Duchoň tak jede autem po vzoru klasického natáčení v ateliéru a jeho turné po celém světě se odvypráví proměnou kulis přímo během scény. Práce s kamerou i celkovou kompozicí je v těchto pasážích skvělá a jedná se o poměrně svěží filmařské osvěžení tradičního životopisného konceptu.

Atmosféra 70. a 80. let je díky tomu správné retro a pěvecké scénky z koncertů či televize asi potěší nejednoho pamětníka. Díky hudebním pasážím a zmiňovaným vizuálním nápadům si navíc film drží velmi svižné tempo a je divácky vlastně velmi vděčný. Vladislav Plevčík je v hlavní roli přesvědčivý a pochválit se musí také práce maskérů. Jenže všechny tyto řemeslné a herecké kvality vyznívají malinko do prázdna, když scénář životopisného filmu selhává ve svém nejdůležitějším cíli – představit nám život výrazné a zajímavé osobnosti.

O osobě Karola Duchoně jsem před premiérou nevěděl prakticky nic, snímek ale nejen, že selhává v tom ho důstojně představit neznalým (jeho hlavní úspěchy se zde často zmíní jen okrajově či se od nich rychle posuneme dál), zejména však zklamává v tom nám Duchoně představit coby výraznou a zajímavou osobnost, která si životopisný film zaslouží. Duchoň v této podobě zkrátka „jen“ pěkně zpívá, zapíše si pár hitů, zažije úspěch v Cannes, ale žádnou obří slávu zde nevidíme a Karel Gott v úsměvném podání Vojty Kotka dělá všechno proto, aby s ním nemusel zpívat duet. A do toho Duchoň celý snímek i přes varování ostatních stále více pije, což vede k jeho tragickému konci.

Duchoň není zároveň často vylíčen zrovna sympaticky a ani se mu nedostaneme pořádně pod kůži. Dětství s tyranským otcem je tu znázorněno v jedné scéně, jeho následky v dospělosti se prakticky neřeší. Vztah s manželkou klouže po povrchu, milenky či případné zálety jsou tu jen jemně naznačeny a také jeho finanční problémy v závěru vyšumí do ztracena. Vedlejší postavy jsou tu pak v podstatě jen prázdnými figurkami, které nemají žádný vývoj, občas se nelogicky představí či nastolí novou situaci (např. nastěhování maminky do bytu), aniž by se pak tento motiv nadále rozvíjel. Titulní postava si s sebou nenese ani žádný silný motiv (např. posedlost hudbou, sebedestruktivní sklony či vnitřní boj s démony), s nímž by se dalo hlouběji pracovat, či by pomohl divákovi si ke zpěvákovi vybudovat větší pouto.

Duchoň je tu zkrátka poměrně plochou postavou, jejíž zajímavé motivy se smetou ze stolu a zbude před námi charakter, co jen nezřízeně chlastá a doputuje díky tomu k očekávanému konci. Chvílemi jsem si dokonce říkal, proč se zrovna tato osobnost dočkala svého životopisu, či proč nedokázal scénář jeho vnitřní démony a lásku k alkoholu pojmout aspoň podobně hravě a nápaditě jako Bebjak režii. Takhle je Duchoň životopisem, na který se sice hezky kouká, ale pod lákavou retro slupkou už není téměř nic zajímavého.

Podívejte se na žebříček nejlepších životopisných filmů podle databáze Kinoboxu.