Jak překlenout divoké peřeje dospívání? Na druhé straně léta je naturalistickým i magickým dramatem
Na druhé straně léta | KVIFF (Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary)
Strakatý navazuje na debutové drama After Party s Eliškou Bašusovou, které se představilo na benátském festivalu. Opět sleduje ženské postavy, které se v dočasné izolaci vyrovnávají s rodinnými zkušenostmi a vlivy, jimž dospívající lidé nemohou nikdy zcela uniknout. Marie (Bašusová) dohlíží na mladší sestru Bětku (Lucie Fingerhutová) a její nejlepší kamarádku Almu (Nikola Kylarová) v prázdninovém srubu u rybníka, z něhož vedle sinic vystupuje také zarostlý ostrov. Alma k němu každodenně plave a plní tím striktní vůli rodičů, kteří z ní chtějí mít multitalent a záhy ji pošlou na pobyt v USA.
To Bětku nečeká podobně drastická změna, už za pár dní se nicméně bude muset vrátit do toxické domácnosti pod rákoskou mizerného otce. Ani jedna se tudíž nehrne zpět do sociálního soukolí, které je z různých perspektiv svazující. Alma si nedaleko kempové oblasti připadá nejsvobodněji v životě, Bětka zatlačuje rodinné trauma i sociální blok plynoucí z jizev po těžkých popáleninách tužbami poplatnějšími jejím instagramovým vrstevnicím. Na druhé straně vody ji přitahuje hudba linoucí se z tamních diskoték a ráda by unikla do přímořského ráje, jímž se na sockách chlubí její školní rivalka („taky ten svůj zadek musí všude vystavovat“).
Na druhé straně léta: trailer | Aerofilms
Marie stojí trochu v pozadí jako ta zodpovědnější v rámci věkové hierarchie, ale také ona řeší dospívající peripetie, hlavně v oblasti seznamování a randění. Zatímco Bětka je přírodně obdařená a atraktivní, což se ale kvůli jizvám zdráhá dávat na odiv, její sestra zápolí s nižším sebevědomím a dokonce dává na rady mladšího sourozence ohledně vyzývavějšího spodního prádla. Alma je oproti tomu povznesenější nad tyto zdánlivě povrchní teenagerské aspekty, blížící se odjezd za zcela novým životem má oduševnělejší a spirituálnější efekt.
Na druhé straně léta, zastoupené tajuplným ostrovem a tůní, kam ještě po roce stále dochází v úvodu přítomná Aneta (Sofie Anna Švehlíková), tedy každá z hrdinek shledává trochu jiné útočiště. Vyprávění stojí primárně na kontrastu dvou ústředních kamarádek, jež spolu chtějí táhnout za jeden provaz, i když ten se v horizontu několika dní možná nadobro přetrhne. Večerní úniky na diskotéky, iniciované zejména buřičskou Bětkou, tedy nedopadají slavně. Strakatý své protagonistky pomyslně uzavírá do neproniknutelného časoprostoru, reprezentujícího realitu i se všemi okrajovými projevy prostředí soudobé mládeže. Především Bětka si projíždí Instagram a její sprosté vyjadřování plné anglicismů dost naturalisticky vystihuje pozdní generaci Z.
Volné aranžmá této linie, budované právě na rozdílnosti aktérek a jejich přístupů na sklonku formativních prázdnin, nabývá na dynamice díky rámující symbolické zápletce s nejprve mysteriózní tůní. Její metaforická funkce vyvěrá například z ezo myšlenek o propojených energiích vesmíru, hrdinkám také na letmých vlnách magického realismu obstarává duševní manifestaci ve formě úniku. Každý v pubertě a na prahu významných životních předělů toužil, aby se nacházel někde úplně jinde, než jak mu káže didaktická vůle okolí. Strakatý to dívkám umožňuje, přestože i jeho pojetí je moc didaktické a alegorie tak do očí bijící, že nedává moc prostoru vlastnímu čtení.
Poselství je nicméně univerzálně akceptovatelné a provedení velmi vtahující, neboť film můžeme sledovat jako klasické drama s realisticky kupenými zvraty a fantaskně rozdvojeným fikčním světem, nikoli na něj nahlížet pouze jako na další festivalovou symboliku s kontemplativním tempem a otřepanou spiritualitou. Metaforická a naturalistická rovina vypravěčsky dobře spolupracují a nakonec si těch 85 minut lze bez jediného náznaku zívnutí užít právě proto, že Strakatý nesklouzne k egoistickému hraní na Davida Lynche.
Že námět sám o sobě vydá na středometrážní formát, to je především v závěrečném rozpouštění mystéria patrné. Herečky a jejich uvěřitelné dialogy ovšem udrží plnou pozornost a totéž platí pro práci hlavního tvůrce, jenž ví, jak diváka od prvních vteřin nenáročně zaháčkovat. Až se ho naučí i osobitěji a intelektuálněji odměnit, bude třeba miláčkem evropských festivalů.
70%
Jitření šrámů na duši i na těle se váže už na pubertu, kdy lidé stojí na rozcestí a pokouší se dopracovat na druhou stranu, někam blíž vlastních tužeb a různě motivovaných snů. Druhý celovečerák Vojtěcha Strakatého staví na variovaných výzvách pubertálních kamarádek a na průniku reality s metaforickou fantasy. I když na hlubších úrovních nefunguje kdovíjak rafinovaně, povrchový zážitek je poctivě vtahující a dává nadčasový smysl.