Nový Jurský svět je nejpitomějším blockbusterem léta. Nabízí bezradnou podívanou plnou absurdit

První varovné vykřičníky už bychom mohli sledovat v počátcích produkce, která začala v podstatě „nedávno.“ Práce na snímku byly oznámeny teprve na počátku roku 2024, i když scenárista David Koepp už na něm pár měsíců pracoval. Studio prakticky ihned ulovilo režiséra Garetha Edwardse, jenž je proslulý svou levnější, ale zatraceně efektivní prací s triky či vizuálem, a kamery se roztočily na obří blockbuster až nečekaně rychle. Člověk by přitom očekával, že producenti si dají se započetím nové éry Jurského světa více času, projekt byl však naopak zrealizován v takřka rekordním čase. Což je ve výsledku jeden z jeho nejvýraznějších problémů.

Jurský svět: Znovuzrození totiž působí jako projekt šitý hodně horkou jehlou, v němž nebyl čas lámat si hlavu s detaily jako je logika, smysluplný příběh či inteligence postav. Premisa přitom zní nadějně a působí dojmem, že zde se budeme vracet ke kořenům Jurského parku. Dinosauři tak stále žijí mezi námi, většina z nich se ale přemístila k oblasti okolo rovníku, kde jim vyhovuje místní klima. Právě na jeden z těchto ostrovů se vydává speciální tým pod vedením Zory Bennett, která má za úkol s pomocí špičkového vědce sehnat vzorky DNA největších dinosaurů pro farmaceutickou společnost, jež chce vyrobit zázračný lék. Jenže tým cestou nabere zoufalou rodinku, jejíž plachetnice skončila v moři, a všichni skončí na ostrově, na němž se s dinosaury experimentovalo více, než je zdrávo.

Námět dává jasně najevo, že tady se tvůrci opravdu snaží o jistý restart a návrat ke kořenům. Máme tu tedy opět tým uvězněný na pustém ostrově plném smrtícího nebezpečí a nemůže chybět ani rodinná linie, přičemž ústřední famílie se záhadně plaví poblíž dinosauřích ostrovů i přesto, že se jim podle jedné z vysvětlovaček většina lidí logicky vyhýbá. I Edwards se evidentně snaží o navození ryzí spielbergovské atmosféry a skladatel Alexandre Desplat využívá původní Williamsovu hudbu možná více, než by bylo nutné. Jenže i když v některých momentech snahy o poctivou dobrodružnou atmosféru problikávají, divák začne brzy zjišťovat, že na tomhle filmu vlastně nefunguje vůbec nic.

Nejvíce se to bohužel týká scénáře. Mnozí doufali, že Koepp, který je letos podepsán např. pod skvělým thrillerem Operace Black Bag, zavzpomíná na staré časy a ukáže trápící se franšíze správný směr. Místo toho ale doručil jeden ze svých nejslabších kousků za posledních několik let, jenž bohužel působí dojmem, jako by si s ním tvůrce nedal moc práce. Scénář je plný absurdních nesmyslů, logických lapsů a idiotského chování postav, které působí dojmem, že právě prodělaly lobotomii.

Zde postavy vždy zapínají alarmy či světla ve chvíli, kdy je to nejméně vhodné, nafukují čluny přímo před spícím T-Rexem a dělají obecně věci, které by je v normálním filmu zabily do 10 vteřin. Tvůrci navíc používají bizarní scenáristické berličky v podobě záhadných chodeb či přesně načasovaného setkání několika postav na stejném místě. Snímek je navíc prošpikován prázdnými či klišovitými dialogy a samotný svět tu není představen dvakrát smysluplně.

Gareth Edwards znovu prokazuje, že neumí vůbec pracovat s postavami či jejich motivacemi. O Zoře i jejích parťácích se kromě jedné hodně nepřirozené konverzace na lodi nedozvíte vůbec nic, jednotliví hrdinové jsou jednorozměrní, jejich vztahy se tu prakticky nerozvíjí a jedná se o šablonovité figurky bez výrazných vlastností, takže tu divák opravdu nemá moc komu fandit. Scarlett Johansson tu navíc nemá moc co hrát a v roli hlavní tahounky tentokrát předvádí nevýrazný výkon. Problém je, že jí tu kvůli odfláknutým postavám vlastně nemá ani moc kdo sekundovat, pouze Mahershala Ali se s rolí typického drsňáka popasoval se ctí.

Edwards nečekaně selhává i v oblastech, které jsou považovány za jeho hlavní devízy. Zapomeňte na jeho efektivní a precizní práci s triky či představeným světem. Digitální efekty působí často nedodělaně, nehezky a scén, v nichž dává Edward na odiv svůj typický audiovizuální cit, je až po hříchu málo. Také po atmosférické stránce se režii příliš nedaří. Snahy o typické spielbergovské dobrodružství s rodinně-hororovými momenty tu kazí neustálé scenáristické nesmysly i rozkolísanost celého příběhu.

Edward navíc selhává i v práci s napětím či samotnými dinosaury. Zatímco uplynulé filmy dokázaly vždy aspoň částečně prodat majestátnost T-Rexe, děsivost velociraptorů i dalších potvor, zde se zkrátka jedná jen o zaměnitelnou digitální havěť, co zase brzy zmizí ze scény. Tvůrci si navíc po hříchu nehrají ani s experimentálně kříženými dinosaury. Místo děsivých potvor, které by dokázaly vyvolávat až hororovou úzkost, tu dostáváme podivné hybridy, co místy vypadají opravdu úsměvně.

Jurský svět: Znovuzrození je tedy příkladem naprosto prázdného, odfláknutého a hlavně zbytečného blockbusteru, na němž nejde vlastně nic moc pochválit. Doufal jsem, že se bude jednat alespoň o správně bezduchý popcornový počin, jenže ani v těchto vodách nedokáže Znovuzrození patřičně zaujmout. Většinu času se tu totiž jen nudně chodí, povídá a vděčné divácké atrakce se tu v podstatě nevyskytují. Když už na akci dojde, většinou nepřekročí stín blockbusterové rutiny.

Znovuzrození je tedy příkladem sequelového přešlapování na místě, které slavnou sérii rozhodně nikam neposouvá a ani se nevrací důstojně do minulosti, spíše ji sráží do čím dál větší tvůrčí bezradnosti. Kéž by si nyní dali producenti od dinosaurů větší pauzu a vrátili se k nim až s daleko promyšlenějším konceptem a smysluplnějším scénářem.

Podívejte se na žebříček dosud nejlepších filmů tohoto roku podle databáze Kinoboxu.