Třetí Hra na oliheň je ještě temnější a drtivější. V závěru ale nedokáže plně uspokojit

Hra na oliheň je jedním z těch fenoménů, které nikdo nečekal. Zprvu nenápadný seriál ovšem nejen, že nečekaně navázal na úspěch korejského Parazita, ale navíc přinesl audiovizuální obžalobu kapitalismu, v níž lidé trpí ve zvrhlých dětských hrách, z nichž často odcházejí v rakvi a vítězové kvůli miliardové výhře pokračují dál, zatímco se zvrácená smetánka dobře baví. Hwang tentýž recept zopakoval i v druhé sérii, která však kvůli jisté repetici a otevřenému konci přeci jen měla o trošku horší přijetí. Třetí série ovšem naštěstí příběh Gi-huna (Jung-Jae Lee) a jeho snahu o zničení brutální soutěže nadobro ukončuje a jasně ukazuje, proč se stále jedná o fenomén, jehož rozuzlení si musely ihned zapnout desítky milionů lidí.

Zatímco druhá série doplácela na pomalou expozici, představování nových soutěžících a celkově trochu natahovanější děj, třetí série nemusí díky přímému navázání na dvojku na nic čekat. Hry jsou tak neustále v plném proudu, i když po nepovedeném povstání počet hráčů značně prořídl. Vůdce vzpoury Gi-hun ale přežil, i když je po smrti nejlepšího přítele zničen a ztratil veškerou víru v to, že dokáže něco změnit. Jenže další hry na sebe nenechají dlouho čekat a hlavní hrdina se musí vzchopit, pokud chce dokázat, že se v lidech opravdu schovává dobro.

Třetí řada tak hned od počátku příjemně šlape na plyn a diváka rozhodně nešetří. První epizoda je sice patřičně rozehřívací, od druhého dílu ovšem smrtka řádí naplno a divák si nemá příliš kde vydechnout. Zbylé hry jsou patřičně jednoduché a přímočaré, o to jsou však chytlavější a jejich následky drtivější. Tvůrci se opravdu s ničím nepářou a v krutosti samotných her i vytěžení ústředních motivů jdou znovu až na doraz. Dalo by se dokonce říct, že atmosféra je zde díky Gi-hunově zoufalosti a ztrátě nadějí ještě ponuřejší a bezútěšnější než v minulých řadách.

Několik úmrtí je až neskonale tragických a dokážou z diváka vykřesat maximum emocí. Člověk sice ví, že ke skonům oblíbených charakterů musí dříve či později dojít, i přesto ho jednotlivá úmrtí umí patřičně dojmout a uzemnit. Hwang totiž ví, jak si s publikem pořádně pohrát, vyždímat ho a účastníkům her dát správně poetickou či tragickou tečku. Zároveň znovu až na doraz vymačkává své hlavní motivy – kritiku kapitalismu, obraz současného sociálního systému či lidskou chamtivost a krutost. Ve všech těchto atributech umí tvůrce stále tnout do živého a říct přesně to, co se snaží, i když za cenu někdy až přílišné doslovnosti.

Jenže zatímco v ústředních liniích si je Hwang pořád jistý v kramflecích, ve vedlejších zápletkách se mu (stejně jako minule) příběh malinko rozpadá pod rukama. Rozšíření samotného světa a pohled za kulisy se povedl tak napůl. Jestli měla tuto úlohu zastat přítomnost neskutečně otravných a herecky toporných VIP hostů, jejichž dialogy tahaly za uši v každé vteřině, tak se to opravdu nepovedlo. Linie okolo Jun-ha pak dvě série tak úmorně přešlapovala na místě, až vůbec nikam nevedla a sám detektiv je jasným kandidátem na jednu z nejzbytečnějších postav dekády. Také o kýžené minulosti Front Mana se toho moc nedozvíme a z očekávaných střetů mezi jistými postavami se nevytěží pro jistotu vůbec nic.

Od čtvrté epizody se navíc série už stává malinko předvídatelnou a peláší až k očekávanému konci, v němž se sice stále pracuje hezky s emocemi a napětím, některé události se však vyřeší až příliš jednoduše a řada otázek tu zůstane nedořešena. Navíc se však potvrzuje, že i když Hwang stále dokáže s ústředními motivy precizně pracovat, všechno hlavní nám seriál sdělil již v první sérii a nyní své myšlenky už pouze variuje.

Hra na oliheň je tedy stále řemeslně precizní a v hlavních linkách přesně vyprávějící, navíc dokáže stále správně moderně prodat svůj chytlavý a nekompromisní koncept. A často diváka sejmout dost tvrdým způsobem. Zároveň si tu však Hwang nadrobil víc podzápletek, než kolik jich dokáže smysluplně dopovědět. A zatímco před lety bral jeho nápad dech a dokázal strhnout, nyní už jen důstojně doťukává vše vyřčené. To sice vzhledem k dřívějším obavám, zda má druhá a třetí sezóna smysl, pořád není málo, zároveň je ale ideální čas tento netflixovský fenomén ukončit. A to se týká i v závěru křečovitě naťuknutého amerického sequelu, který působí zbytečně už teď.

Podívejte se na žebříček nejlepších seriálů dostupných na Netflixu podle databáze Kinoboxu.