Generace hodná likvidace. Klaun v kukuřičném poli zábavně vyhlazuje dnešní mládež

Nízkorozpočtový projekt, který už stačil v zámoří slušně vydělat a potěšit větší část kritické obce, přichází patnáct let po premiéře milované šílenosti Tucker & Dale vs. Zlo. Režisér a scenárista Eli Craig tehdy natočil možná nejlepší hororovou komedii století, v níž účelně prohodil role vidláckým zálesákům a civilizovaným vysokoškolákům, kteří nedopatřením umírají a následně tyranizují nevinné chatařské duo. Žánrová hra s identitami charakterizuje také Klauna v kukuřičném poli, jehož Craig natočil jako čistší horor, avšak s vtipnou uvědomělostí ve vztahu k zápletce a dějinám především filmové kultury.

Protagonistkou je teenagerka Quinn (Katie Douglas), která nestačí žasnout, do jaké díry ji právě odvezl ovdovělý táta Glenn (Aaron Abrams). Tomu, podobně jako třeba hrdinovi pavoučí klasiky Arachnofobie, nabídli v zapadlém kraji místo praktického lékaře. Kettle Springs ale není obyčejným malebným městem z pohlednice. Stejně jako v mnoha lokálních románech Stephena Kinga se tahle komunita zdánlivě zakonzervovala v čase, a to v láku kondenzovaném místními letitými tragédiemi. Ty se vážou především na továrnu Baypen Corn Syrup, která zkrachovala, vyhořela a nad městem ční jako centrum strašidelných historek.

Že nejde pouze o klepy, to jako publikum zjistíme už v naprosto tradiční úvodní scéně, trochu podobné slavnému prologu Čelistí. Jen místo do moře tu dva nadržení a připití puberťáci roku 1991 vstupují do kukuřice. A tam vás na kousky nemusí naporcovat jen kombajn. Craig takto aranžuje klasickou slasherovou linii a ještě v prvním aktu, který zaostří na Katie v současnosti, naznačuje dvě možná vysvětlení. Buď máme tu čest s jakýmsi nadpřirozeným přízrakem ve formě Kingova To, proti němuž se musí teenageři semknout a nespoléhat na pomoc zaslepených dospělých, nebo za vším stojí hrdinčini noví spolužáci.

Katie se záhy skamarádí se školní partou, která o Frendovi natáčí sérii virálních hororových videí. Maska továrenského maskota je v okolí přece jenom běžnou maškarou, a když přijde na slavnostní průvody či na brutální sérii vražd, může se za ní skrývat kdokoli. Craig tak využívá podobné triky jako Damien Leone v brutální franšíze Terrifier, v jejíž druhé části přízračný klaun vraždil na Halloween, kdy jej nikdo nepodezíral. Prvek maskovaných zabijáků, populární nejméně od premiéry Texaského masakru motorovou pilou (1974), rovněž vtipně zpracoval Eli Roth v nedávném Dnu díkůvzdání. Tam vraždí kdosi v kostýmu patrona města a mordy, předeslané v uveřejněném seznamu, dokonce streamuje na Instagramu.

Internetový věk samozřejmě charakterizuje také Katie a její přátele, přičemž esteticky kontrastuje s všeobjímající atmosférou Kettle Springs. Úvodní retro flashback tudíž ustavuje časoprostorovou i žánrovou kulisu, kterou skok do současné doby narušuje velmi důmyslně a tematicky. Město dál působí jako zapadákov z devadesátek bez wi-fi signálu a Katie se v něm zkrátka necítí dobře. Když její táta v autě poslouchá hudbu z osmdesátek, dcera jej ostatně upozorní, že tahle éra je pro ni stejně vzdálená jako pro něj čtyřicátá léta.

Technologie a tradice zvýznamňují souboj generací, který může být za rodinnou oponou sám o sobě hororový. Slušný Glenn má plné ruce práce s dcerou, nad níž drží přehnaně starostlivou ruku. Rád by ji naučil řídit a přirozeně se mu nelíbí její estrády s problémovou partičkou, na níž mají autority ve městě spadeno – nebo se snad proti nim vyhranila komunita jako taková? Film se sympatickými postavami se v určité chvíli naoko zlomí a rozpoutá se divoký masakr, který do konce následuje mustr vyvražďovaček, ale zapracovává do něj „překvapivá“ odhalení. Ta přitom dávají s ohledem na dosavadní kontrasty a překlápění identit smysl, rozhodně nejsou prvoplánová a stupidní.

Jsou nicméně i v rámci žánru krotká a ne tak podvratná, jak možná Craig zamýšlel. Jeho představa komunitního hororu jakožto symbolu generačních sporů je v průběhu souvisle budovaná a formálně čistá – paradoxně až příliš. Ačkoli tentokrát nejde o parodii plnou otevřeně vtipných momentů, film svůj žánr přece s odstupem komentuje a vymýšlí dost svéhlavý důvod, proč vlastně v těchto příbězích neustále umírají mladí lidé. Vztahuje to na zmíněné dobové technologie a návyky, které ale Craig od jisté chvíle ignoruje a stylisticky je nijak nezohledňuje. Katie naopak v závěru nabývá převahy díky tomu, že se poddá a přizpůsobí hrátkám záporné strany.

Klaun v kukuřičném poli tedy není ani tak vtipný, jako spíš alegorický. Ale stále zůstává zábavný, ať už vzhledem k charakteru hororových atrakcí, nebo stylem vyústění, které definuje esenciální rodinný moment mezi tátou a dcerou – jen s pořádně krvavou nadstavbou. Na to, že Craig vzal tolik dekád jednolitého vyprávění a rozhodl se mu vtisknout celospolečenský satirický rámec, nevede si věru vůbec zle. Jako tradiční slasher je film možná průměrný, coby moderní transformátor těchto tradic s uctivým šarmem ale obstojí suverénně.

Podívejte se na žebříček nejlepších hororů poslední dekády podle databáze Kinoboxu.