Krtkův svět je kandidátem na nejhorší český film roku. Je bizarní přehlídkou obřího ega

Hyperaktivní česká tvůrkyně a královna módního bizáru se tentokrát inspirovala skutečnými událostmi a zaměřuje se na osobu majitele pražského zábavního parku Krtkův svět. Jedná se o místo plné atrakcí u lesního prostředí, jemuž šéfuje dobrácký pracant, co prostě jen chce, aby se děti a jeho návštěvníci měli dobře. Kde je tedy problém? Roušal má už od počátků Krtkova světa pře a soudní tahanice s úřady. Jeho park není v podstatě zkolaudován a vznikl bez potřebných povolení a infrastruktury, na což se následně nabalila řada dalších obvinění a přečinů, za něž byl povinen zaplatit již milionové pokuty. Od soudů se pravidelně vrací s nepořízenou, přesto je stále přesvědčen o své pravdě, protože to přece dělá pro dobro svých návštěvníků. A samozřejmě i pro svobodu!

Asi se sluší na začátek recenze poznamenat, že jsem o Roušalově osobě nevěděl před projekcí prakticky nic, ke zfilmování jeho osobnosti a kauz jsem tedy šel takřka jako nepopsaný list bez předsudků. O to paradoxnější je fakt, že ve mně jeho filmová reklama (Krtkův svět a Krtkova limonáda jsou samozřejmě hlavními a skoro jedinými partnery filmu) vyvolala zcela jiné pocity, než o jaké se Eva Toulová snažila. Roušal zde má působit jako dobrák, co neudělal nic špatného, jen odmítl dát úředníkovi na počátku filmu úplatek. Zkrátka člověk, co se bude do roztrhání těla bít za spravedlnost a poukazovat na nekompetentní úřady.

Jenže ve scenáristickém a režijním podání Toulové vyznívá jeho postava v jistých scénách jako egomaniak, co pořád na někoho hystericky křičí, od manželky až po lidi, co s daným problémem vlastně ani nemohou nic udělat. Nechová se navíc příliš racionálně, postava Roušala ve filmu dokonce nějaké přečiny přiznává a říká, že úřady ignorovala schválně, následně se diví rozhodnutím soudu či obřím pokutám. Do toho jsou do příběhu náhodně dávány zpovědi návštěvníků parku, kteří samozřejmě tvrdí, jak hrdinovi fandí a jeho park je super, což vyplodí několik krásně bizarních momentů a promluv („Chodím sem ráda, protože je tady chládek“). A nechybí ani antivaxerská vložka, kdy Roušal během covidu dle svých slov jako jediný dbal na dobro svých návštěvníků a nechal je po parku pohybovat bez roušky.

Všechny tyto podivné scény či jednotlivosti (jedna reportérka se Roušala jen tak zničehonic zeptá, jestli kandidoval na prezidenta, pak už se to zde vůbec nerozebírá) dávají dohromady nesourodý obraz člověka, který se svým velkým sebevědomím a přesvědčením odmítá byť jen o píď ustoupit. I když to má působit jako pozitivum, jeho postava vlastně nevyznívá moc sympaticky.

To je ale samozřejmě subjektivní pohled a nejspíš se najdou i diváci, co se s jeho bojem ztotožní více. Větší problém tkví v tom, že Krtkův svět nefunguje jako film, a to ani v těch banálních řemeslných základech. Toulová nedokáže vyprávět smysluplný děj a film je v podstatě slepencem nesouvisejících scén, v nichž se zmateně přeskakuje časem ladem a skladem a prakticky nic zde nedává smysl a nefungují tu ani základní logické atributy. Příběh začne okolo roku 2009 a končí takřka v současnosti, Roušalovy děti za tu dobu ale prakticky vůbec nezestárnou! Nefunguje zde základní motivace postav či zásadní vztah s manželkou, řada motivů či konfliktů je tu v jedné scéně rozehrána, aby se na ně následně zcela zapomnělo.

Postavy se na scéně objevují, jak se to zrovna scénáři hodí. V poslední třetině snímku se najednou začne mluvit o zásadní postavě svědkyně, která přitom dosud nebyla v ději ani jednou zmíněna či zobrazena, celkově je nakonec ve snímku zhruba minutu a tím její zásadnost končí. Dialogy zde často postrádají logický smysl a neobejdou se bez bizarních replik jako „Ještě přesadím túje a pojedeme na dovolenou“ nebo bojovných hesel o tom, že se člověk u nás nedovolá svobody. Rýpání do úřednické byrokracie či médií je tu pak často velmi úsměvné. Zde žádnou sofistikovanost či rafinovanou obžalobu systému fakt nečekejte. Jedná se o velmi černobílý a zaujatý pohled jednoho muže, všichni ostatní jsou tu velmi ploché karikatury, které mluví, jak kdyby četly komentáře z Facebooku.

Je navíc s podivem, že se Eva Toulová během svých několika snímků nedokázala řemeslně ani trochu posunout. Vizuál se stále pohybuje na úrovni televizního filmu starého 20 let, zatmívačky a jisté prostřihy působí jak dělané v domácím střihačském programu a podkresová muzika z hudební knihovny YouTube kvalitám samozřejmě také moc nepřidává. I když hlavní dojemný song samozřejmě obstará Bohuš Matuš, který se v Krtkově světě oženil. Režisérka má tedy štěstí v tom, že tentokrát se jí povedlo do snímku dostat o něco lepší herce, než je u ní obvyklé.

David Novotný a Barbora Seidlová se snaží, co to jde, i když jim scénář hází klacky pod nohy takřka v každé pronesené větě. Bolek Polívka tu hraje svůj standard, i když tu ztvárňuje neznámého starce, co se na scéně objeví jednou za půl hodiny, aby si v parku na lavičce povídal s cizími dětmi, což vyvolává hodně otázek. Na druhou stranu, vedle dobrých herců tu máme i řadu bizarních roliček v čele s Martinem Kociánem představujícího obří krmelec či Zuzanou Bubílkovou v roli soudkyně, která se odmítá vzdát své dikce z Politického harašení.

Takže ne, ani nejnovější dílo Evy Toulové není dobrým filmem, jestli se dá vůbec svou zmatenou a nefunkční strukturou považovat za film. Nefunguje v základní filmařské rovině, ani jako obžaloba systému, paradoxně ovšem neplní účel ani jako laciné a přímočaré self-promo. Samotný Krtkův svět je ve filmu z nějakého důvodu zobrazen jen v pár záběrech a Roušalova postava nevyznívá ve filmu vůbec tak pozitivně a sympaticky, jak si nejspíš on a tvůrci myslí. Jeho skalní příznivce a kamarády asi potěší, většina cílového publika si však bude k počinu hledat cestu nejspíš horko těžko.

Podívejte se na žebříček nejlepších českých filmů podle databáze Kinoboxu.