Uspěchané, odfláklé a s nefunkčními postavami. Čtvrté Love, Death & Robots je zklamáním

Love, Death & Robots patří k nejvýraznějším antologickým počinům současnosti, jeho koncept se totiž vyznačuje jak znatelnou univerzálností a praktičností, tak jistým staromilským přístupem, který v dnešní době působí jako osvěžení. Sci-fi a fantasy seriály se od jisté doby značně vyvinuly, současné seriálové vyprávění totiž opustilo epizodičnost a možnost soustředit pozornost na jednu epizodu. Seriálové vyprávění dnešní doby znamená jeden kontinuální příběh rozprostřený do několika epizod, v případě antologií zase všechny epizody podléhají jednotnému konceptu, jednotnému žánrovému či subžánrovému zařazení. Oslavovaný hit Černé zrcadlo se až na výjimky soustředí na konflikt člověka a technologického pokroku, přičemž své příběhy pomocí opakujících se motivů čím dál více soustřeďuje do jednoho fikčního univerza. Sci-fi seriály se dnes točí spíše konceptuálně, s úzkým zařazením a vyzněním, tak, aby divák věděl, co dostane, když si pustí další epizodu. To neplatí u Love, Death & Robots.

Animovaná antologie byla do doby, než došlo k potížím s autorskými právy, spojena s populárním časopisem Métal Hurlant, po světě známým také pod názvem Heavy Metal. Magazín funguje do jisté míry jako český časopis Crew, uvádí komiksové povídky, které jsou buď zcela samostatné, vycházejí ze zavedených franšíz nebo se ve franšízu naopak rozvinou. Svým konceptem připomínají díla „starého” typu, jakými byly například tituly Twilight Zone nebo Krajní meze, v jistém ohledu také neantologické seriály jako Akta X. Každá epizoda byla určitou estetickou záhadou, s níž divák odhaloval podstatu nadpřirozeného či vědeckofantastického fenoménu, jenž byl předmětem epizody.

LDR pracuje s jistou konceptuální rozmanitostí, a to nejen stran námětu, ale také provedení. Díky tomu, že každou epizodu vytváří jiné studio a každá pracuje s jinou stopáží, čeká na diváka pokaždé jiný zážitek a poskytuje mu to určitou univerzálnost – sérii krátkých filmů, na které se dá najít čas kdykoli a na jejich zhlédnutí tzv. na binge postačí vzhledem k délce epizod jeden večer. S tím souvisí další výhoda seriálu – umožní tvůrcům odvyprávět dobrý příběh na malém prostoru. To se bezmála dařilo po tři série, nazývané svazky, nicméně čtvrtá řada v tomto ohledu dost drhne.

Seriál stále těží z různých literárních předloh, což mu umožňuje docela velkou rozmanitost ve vyprávění, během něhož zaujme značným rozsahem různých fantastických světů a nápadů. Náboženští fanatici z vesmíru, gladiátorské hry na hřbetech dinosaurů, domácí kočka osnující zkázu lidstva, válka pouličních gangů s gigantickými miminy, frustrované domácí spotřebiče nebo útok padlého anděla na druhoválečný bombardér jsou motivy, které budí patřičnou zvědavost a skýtají potenciál pro dobře odvyprávěný příběh, pokud se ale opravdu odvypráví dobře. Problém je, že právě to se nedaří. Většina povídek je napsaná a zrežírovaná tak, že se nedaří vyvážit potenciál dobrého příběhu s krátkou stopáží, s některými náměty si tvůrci nedokáží na relativně krátké ploše poradit.

Závěrečné pointy vypadají místy uspěchaně, nebo k nim nevede slušně budované napětí. Ve chvíli, kdy dojde na úderný závěr, nemá to příliš velký efekt. Často je od začátku děje jasné, k jaké pointě vede. Necelá čtvrthodina tvůrcům zkrátka nestačila na to, aby k ní diváka přivedla v potřebné dynamice. Takové příběhy nemají potřebnou komplikaci zápletky nebo krizi, natož aby třeba pracovaly s diváckým očekáváním. Většina zápletek má tak spíše podobu prezentací příběhů, jež je nutno rozpracovat a které budou snad lépe fungovat v podobě delšího filmu.

O moc lépe na tom nejsou ani epizody, které se o zvrat nesnaží, místo toho servírují delší akci s uspěchaným závěrem, respektive koncem, jemuž toho zase tolik nepředcházelo. Naprosto mimo všechny narativní vzorce přitom stojí loutková Can’t Stop od Davida Finchera, která je pouze záznamem koncertu Red Hot Chilli Peppers v loutkovém provedení. Jako vizuální hříčka to má slušný nápad, těžko ale najdeme odpověď na to, co měl tento prázdný experiment přinést.

Za hodně povedené povídky platí zhruba dvě, hororová Jak Zeke k víře přišel a fantaskní Ó, jak se plíží. Obě na začátku stanoví cíl hlavní postavy, položí jí do cesty překážku a nechají svého hrdinu se vyvinout jejím překonáním. V případě Zekeho je navíc jednoduchý a brutální příběh podpořený výbornou animací, v níž psychedelické momenty hrůzy dostávají díky výrazným barvám o to drsnější ráz. Práce s postavami je ostatně dalším problémem, který můžeme přičíst zkratkovitosti epizod.

Nestačí se dostatečně rozvinout, natož vyvinout, často jen vedou zápletku od začátku k závěru. Pokud je zde nějaký vývoj, je nezřídka pouze naznačený. To je případ například epizody Pavoučí růže, kde se hrdinka vyvine vlastně proto, že je to tak napsané, epizoda nám ale neukáže příliš bodů, které ji mění. Celkově působí čtvrtý svazek Love, Death & Robots dost uspěchaně a odfláknutě, což je u populární série dost na škodu. Nezbývá než doufat, že případná pátá řada přijde se zlepšením.

Podívejte se na žebříček nejlepších animovaných seriálů dostupných na Netflixu.