Kde končí láska, začíná sebelítost. Psychologické drama má dobrý základ, ale zlé provedení

Albert (Ivan Franěk) je vyhořelý scenárista, který se na swingers party seznámí se svobodomyslnou Kateřinou (Ivona Baković). Zprvu nezávazný vztah plný spontánního milování brzy přeroste ve vážnou známost a v Kateřině se probudí mateřské pudy. Svou touhu po dítěti se rozhodne realizovat riskantním plánem a zprvu idylický vztah se začne bortit. Albert se postupně zaplétá do složitostí vlastního vztahu a zakořeněné nedůvěry.

Film má značný potenciál pro solidní psychologické drama. Vykresluje vztah dvou až tří lidí, zprostředkovává nám jej ale optikou jen jednoho z nich. Díky tomu film vnucuje jakoukoli domněnku, již hrdina vytváří, jako bernou minci. Vnímání hlavního hrdiny filmu umožňuje divákem manipulovat a podsunout mu falešnou domněnku. Tím jej napojí nejen na to, jak hrdina vnímá situaci, ale také mu vnutí i negativní emoce, jež hrdina prožívá, a to včetně studu a beznaděje. Ta je ve filmu všudypřítomná, objevuje se pokaždé, když hrdina interaguje s jinými postavami nebo když si jen pustí zprávy. Nicméně snímek naráží na svého největšího nepřítele, což je scénář a dialogy.

Postavy mluví podivně strojeným, nepřirozeným jazykem a většinu času spíš odříkávají bizarní a nepřirozené fráze, které místy vyznívají spíš směšně. Protagonisté přitom potkávají karikaturní figury, které jsou spíš nositeli určitých kulturních významů než postavami. Manažeři herního studia, jež dost nepokrytě satirizuje Warhorse (po úspěšné hře Kmotr chystají RPG Středověk trvá), jsou chamtiví a chladnokrevně říkají nepříjemné pravdy, bývalý přítel Kateřiny je bohatý obstarožní sadista a teenageři koukají do telefonu i cestou z pohřbu, případně na zprávu o novém sourozenci reagují větou: „Další dědic?!” 

S tím souvisí trochu vyumělkovaná konstrukce fikčního světa coby pekelného místa plného do sebe zahleděných a sobeckých individualit, které se zásadně starají jen o své vlastní potřeby. Přemýšlejí tak všichni hlavní aktéři příběhu, naplno to ale pocítíme jen u toho, jehož pohledem film vnímáme. Přitom divák nemá s kým příliš sympatizovat, všechny figury se chovají dost hrozně. Problém je nakonec i ona perspektiva hlavního hrdiny, jenž většinu času na plátně tráví sebezpytováním a sebelítostí.

Všechny věci, jež jej tíží, se přitom dovídáme z jeho replik. Film nám neukáže, co přesně udělal špatně – jak skončila jeho kariéra, jak se mu odcizily děti – pouze nám ho představí jako někoho, kdo trpí důsledky. Nepoznáme jej jako schopného scenáristu a nevíme, co má za sebou, jedna z postav jej ale přirovnává k Menzelovi či Chytilové. Tím se vytvoří trochu schizoidní dojem. Na jednu stranu je to loser, jenž si sám zkazil život, na druhou stranu bývalý velikán, ke kterému je svět ošklivý. 

Motiv manipulace je přitom sám o sobě rozvinutý dobře, vedlejší postavy působí cíleně nejednoznačně a vyprávění umí svého diváka povodit. Kdyby jej ale nevedlo cestou prkenných dialogů a nevnucovalo mu hrdinovu sebelítost jako výsledek působení nepříznivého světa, bylo by vedení o něco pohodlnější. Příliš tomu nepomáhá ani podivně chladný výkon Ivony Baković, jejíž dialogy navíc kazí dabing Beáty Kaňokové. Ivan Franěk se v roli zneuznaného umělce snaží a daří se mu předvádět uvěřitelné emoce. Ve výsledku zanechává film poměrně rozporuplné dojmy. Psychologický rozměr je načrtnutý působivě, selhává ale ve vytyčené úloze prozkoumat jej ve více tématech. Tam totiž naráží na polopatická a celkem banální sdělení, odříkaná nepříliš propracovanými dialogy.

Podívejte se na žebříček nejlepších českých filmů podle databáze Kinoboxu.