Vilém Tell zůstal na půli cesty. Zasekl se mezi moderním blockbusterem a vznešeným divadlem

Legendární švýcarský lidový hrdina Vilém Tell oslovuje tvůrce od 15. století, kdy se začaly pověsti o jeho skutcích objevovat v různých kronikách. Byť se spolehlivě nepodařilo prokázat jeho samotnou existenci – stejně jako dosud nikdo neprokázal existenci jeho ústředního antagonisty, místokrále Albrechta Gesslera – stal se symbolem národovectví a boje za svobodu. Na počátku 19. století vznikla divadelní hra Friedricha Schillera, která posloužila jako východisko pro Rossiniho operu, mnoho filmů a několik televizních seriálů, z nichž se jeden úspěšně vysílal u nás. Zatím nejnovějším zpracováním je koprodukční snímek Nicka Hamma, který nijak neskrývá ambice na vytvoření franšízy.

Dějová kostra relativně věrně následuje děj Schillerovy hry s občasnou obměnou vztahových souvislostí, místy zrychlenou zápletkou a především slušnou akcí. Zároveň se tvůrci snažili zachovat určitý politický rozměr původní látky. Diváci, kteří znají především seriál z 80. let, si pamatují Tella jako hrdinu dobrodružné fikce, která s přibývajícími epizodami čím dál víc tíhla spíše k fantasy, čímž konkurovala tehdejšímu seriálu Robin Hood a skvěle by zapadla mezi kousky typu Xena nebo Herkules. Nový film, stejně jako divadelní hra, ale není prvoplánově dobrodružnou fikcí soustředěnou na jednoho nepřemožitelného borce.

Zaměřuje se na svět malé země okupované větším impériem a síť postav, z nichž každá reprezentuje určitou názorovou pozici v politických otázkách. Jsou tu postavy bojující proti útlaku z osobních motivů a na osobní úrovni, naštvaní sedláci, kteří chtějí bojovat, i když přesně nevědí jak, řečník, jenž se snaží motivovat společenský posun, či nižší šlechtic, snažící se být s cizí mocností zadobře. Nakonec je tu Vilém Tell, poměrně jednoduchá figura sloužící jako těžiště vývoje všech zmíněných. Drsný veterán z křížových výprav, špičkový kušiník a hrdina, jenž do určité doby odmítá všechny názorové pozice, dokud se pro něho situace nestane osobní. Pro příběh a jeho vývoj představuje spíš nástroj a pro ostatní postavy je symbolem síly potřebné k činu. Sám se jako charakter vyvíjí na jednoduché úrovni – dělá, co je dobré pro něho a jeho blízké, pomáhá nezištně potřebným a ve chvíli, kdy se podlý místokrál Gessler zaměří na něho, se ve vlastním zájmu přidá k povstání. 

Zároveň jeho vlastní svízele nutí ostatní figury jednat, přičemž zlomovou scénu představuje pravděpodobně nejslavnější moment, s jakým si většina lidí spojuje Tellovu osobu – sestřelení jablka z hlavy vlastního syna. V nové verzi scéna přesně předznamenává to, čím je film problematický. V řečené scéně se odehrají výstupy všech důležitých postav, jejichž motivace se vyvíjely do tohoto zlomového bodu. Zatímco padouch Gessler, okolo stojící dav, diváci a především ten nebohý hoch s jablkem na hlavě čekají, až Tell konečně vystřelí, odehraje každý z protagonistů krátkou etudu, v níž nějakým způsobem konfrontují Gesslera a v které se zformuje jejich konečný postoj. Je to scéna poplatná předchozím verzím příběhu – divadelní hře a opeře. Má v ní dojít k jednomu momentu, přesto je rozmělněn do krátkých miniepizod věnovaných jednotlivým figurám. Umělecký záměr je jasný, poplatnost předloze splněna. Problém je, že se to děje ve filmu, kde je trochu jiná kultura a jiné vnímání publika. Co na divadle může vypadat jako povedený výstup, vypadá ve filmu jako scéna s nezvládnutým tempem. 

Konflikt s moderní filmovou formou potkává Viléma Tella mnohem častěji. Patetické proslovy o boji za svobodu jsou v podobných filmech samozřejmostí, když ale dochází na velká gesta a slavnostní přísahy ve chvíli, kdy se hrdinové zároveň rozhodují k rychlé akci, není jisté, jakou formu chtěli tvůrci vlastně pojmout. Příběh je obecně zjednodušený, zrychlený, přizpůsobený potřebám moderního blockbusteru. Přesto se ale uchyluje k odbočkám a pauzám, které jsou pochopitelné pro divadelní zpracování a které filmové formě trochu odporují. Vzniká tak podivný hybrid, který se na jednu stranu snaží o modernizaci přes 200 let starého díla, třebaže v něm zachovává archaické prvky. Naštěstí je umí ozvláštnit pomocí slušné akce, dobře nasnímaných a choreograficky zvládnutých přestřelek s kušemi a atraktivními fyzickými souboji. Třebaže Vilém Tell vytváří trochu schizofrenní vyprávěcí model, akce zde patří k tomu lepšímu.

Tím spíš, když hlavního akčního hrdinu hraje Claes Bang, jehož hřmotná postava odpovídá potřebě postavy, která má ztělesňovat sílu. Snadno mu věříme, že dokáže pomlátit několik protivníků naráz a vypadá dobře, když postřílí tucet žoldáků. Zároveň svou figurou přesně odpovídá pojetí postavy. Filmový Tell není klasickým hrdinou, je dost jednorozměrnou postavou, co většinu času trousí papírem šustící moudra a vznešené proslovy. Vyvíjí se tak, jak zápletka potřebuje. Spíš než hrdinu, na něhož se má divák napojit, připomíná supermanskou figuru, kterou má divák – spolu s ostatními protagonisty – obdivovat. A to i přesto, že často jedná protichůdně a jeho vlastní rozhodnutí občas vedou ke katastrofě.

I tak se mu daří vyvažovat emoce, jež potřebuje vyjádřit, do formy nezdolné entity, jíž zdánlivě nic neotřese. Funguje to hlavně v kontrastu s expresivním podáním, které vkládá Connor Swindells do své nízkopudové a po všech stránkách podlé postavy místokrále Gesslera. Obecně je Vilém Tell zvláštně protichůdný film. Funguje jako akční historická oddechovka, třebaže ambice filmařů byly zjevně o dost vyšší. Napovídá tomu samotný závěr, koncept pojetí atraktivního příběhu s národoveckým poselstvím a tématem boje za svobodu či upřímná snaha o atraktivní záběry jak horské přírody, tak rozbouřeného vodního toku. Přesto ale Vilém Tell v zásadě není ničím lepším, než čistou dobrodružnou fikcí, což ale zjevně nechtěl.

Podívejte se na žebříček nejlepších dobrodružných filmů podle databáze Kinoboxu.