Teplouš Daniel Craig chlastá a hledá lásku. Queer si najde cestu jen k trpělivým divákům
Queer | A24
Queer volně vychází ze stejnojmenné knihy Williama S. Burroughse, jež u nás vyšla pod názvem Teplouš a spisovatel v ní částečně vycházel ze svých vlastních zážitků. Snímek si jde ovšem trochu vlastní cestou. Daniel Craig se nám zde představuje coby Američan William Lee, který tráví veškerý čas v parném Mexico City, kde brouzdá místními bary, v nichž pije jednu tequillu za druhou a do toho se snaží najít toho pravého. Ani v místech, kde se to homosexuály či sexuálně otevřenými muži jen hemží, to však nemá Lee lehké a je ztracený ve své samotě. Tedy aspoň do chvíle, než potká mladého Eugena, jimž je absolutně pohlcen. Jenže jsou hluboké city oboustranné, nebo tajemný Eugene Leeho využívá jen ke zpestření svého mexického života?
Asi je hned na začátku fér říct, že Queer není zrovna dějově nabušený film, vlastně se tu toho na ploše necelých 140 minut za velmi pomalého tempa příliš mnoho nestane. Což může být pro diváky, kteří po Rivalech čekají od Guadagnina další dynamický a intenzivní projekt, trochu nepříjemné překvapení. Queer je totiž po režijní a stylistické stránce jejich naprostým opakem, a i když skrývá několik stejných motivů (homosexuální pnutí se ostatně odehrávalo i u tenisových kurtů), výsledné snímky by ani nemohly být odlišnější.
Hledání spřízněné duše
Queer je intimní, jemnou a v mnoha scénách až hypnotickou podívanou, která se soustřeďuje zejména na zkoumání duše a myšlenek hlavního protagonisty. Guadagnino se zaměřuje na jeho samotu, vnitřní ztracenost, hledání sebe sama a touhu najít spřízněnou duši. Využívá k tomu nejen stoprocentní soustředění na Daniela Craiga v jedné z nejlepších rolí kariéry, ale také podmanivé obrazy či kamerové nápady, při nichž vidíme Leeho opravdové touhy.
Queer: finální trailer | Aerofilms
Zmatenosti postavy (a místy i samotného diváka) pak pomáhá také fakt, že si není celou dobu jistý, jaký vztah mezi ním a Eugenem vůbec je. Mladý jinoch ho často ignoruje, tráví čas s půvabnou „kamarádkou," aby se posléze vrátil a vydal se s Leem do hlubin džungle. Pravou tvář jejich vztahu nepoznáme v podstatě až do samotného závěru, což podtrhuje jisté tajemno celého počinu i čím dál větší soustředění na hrdinovu zmatenou duši.
Intimní cesta bez emocí
I přesto se režii daří tyto silné motivy prodat divákovi tak na půl. Při své touze nedělat kompromisy a servírovat maximálně niterní a osobní dílo tvůrce zapomíná na to, že by měl ony emoce předat i divákovi. A to se příliš nedaří. Queer se může pochlubit působivou audiovizuální stránkou, téměř magickými kamerovými záběry a výtečnou práci s minimem kulis či miniaturami. Jenže právě silná stylizace hlavního města Mexika, z něhož uvidíme všehovšudy tři ulice a pár podniků, i fakt, že tu homosexuálové v 50. letech chodí bez skrývání své orientace bez jakýkoliv problémů a jediného konfliktu ulicemi, odtrhuje snímek od reality a působí značně odosobněně.
I kvůli těmto volbám se Guadagninovi nedaří přenést na publikum jakékoliv emoce a pokud diváka nezaujme pomalá, ale často hypnotická a ke konci až psychedelická atmosféra, může se brzy začít v sále znuděně ošívat. Queer v sobě skrývá několik inspirativních a pohlcujících momentů, pokud s ním ovšem hned od počátku nejedete na stejné vlně, může se pro vás velmi snadno rozpadnout na sérii méně či více podařených vjemů, co však příliš nedrží pohromadě. V těch jednotlivostech je však opravdu na co se dívat, minimálně výkon Daniela Craiga si zaslouží veškeré ovace a jeho vynechání z oscarových nominací se dá označit za přešlap.
Queer je pro Guadagnina evidentně hodně osobním počinem, v němž se naplno ponořuje do křehkosti a intimity lidských vztahů, což utvrzují velmi otevřené (v dnešní době ale zároveň ničím šokující či snad pobuřující), a zároveň citlivě zachycené erotické scény. Jedná se o film, jehož motivy i jednotlivé sekvence se následně lépe popisují a dají se hodiny rozebírat, než že by bylo nějak zábavné či emočně pohlcující se na něj dívat. V tomto ohledu se dá „Teplouš“ vlastně trochu pochválit, zároveň se nelze divit kritice, jež ho bude považovat za pomalou, úmornou a chladnou podívanou.
Luca Guadagnino ani tentokrát nepřišel o svou osobitost a silné režijní vedení, v němž prosazuje další nekompromisní a osobní vizi. Zároveň se dá v jeho cestě do křehkosti lidské duše snadno ztratit a přepálená stopáž i nedějovost celého snímku mohou řadu lidí odradit. Už jen kvůli působivému Craigovi, často hypnotické atmosféře a mnoha skvěle zinscenovaným pasážím ale film stojí za zkoušku.