Vyplatí se mít sexuálního robota? Hororový Společník vám dá jasnou a zábavnou odpověď

Příběh nás zavede evidentně do blízké budoucnosti, kde sledujeme zamilovanou dvojici Iris a Joshe, kteří odjíždí na víkend s kamarády k chatě u jezera. Iris je do svého drahé polovičky po uši zamilovaná, z jeho přátel je ovšem značně nesvá a oni se na ni také často tváří divně. A divák velmi brzy přijde na to, proč tomu tak je. Po děsivém a krvavém vývoji událostí totiž Iris přijde na to, že není člověkem, ale robotem sloužící jako přítelkyně a společnice pro svého majitele (pro velké množství uživatelů jsou proto tito androidi pouze sexuálními objekty), a byla součástí zvráceného plánu. Celá situace i vztah s Joshem se tak začne krvavě komplikovat.

Skutečnost, že Iris není člověkem, by mohla fungovat jako skvělý zvrat dávající snímku po 20 minutách trochu jinou perspektivu. Bohužel, podobně jako v případě loňské upířiny Abigail, i zde byla identita hlavní protagonistky propálena v trailerech, na plakátu i synopsích, takže nedává příliš smysl vám tento aspekt tajit. Zároveň tím ale moc nefunguje úvod ohledně budování tajemství a náznaků, že se tu děje něco divného. Divák, co viděl aspoň jednu ukázku, si dá totiž snadno dvě a dvě dohromady, stejně jako zbytek rádoby zvratů a dějových odboček.

Kvůli ukecanosti marketingu i tvůrců ostatně nefunguje ani napětí, Už v první scéně vám robotická hrdinka v podstatě řekne, jak film skončí, čímž diváka ochudí o značnou část napětí, mrazivé gradace i další momenty překvapení. Scenáristé i režie si sice se zápletkou hrají dostatečně na to, aby vás i přesto dokázal film zabavit, zároveň ale rostoucí konflikt mezi umělou inteligencí uvědomující si svou podstatu a majetnickým i slizkým Joshem není kvůli jasnému konci ani zdaleka tak mrazivý a hutný, jak se nabízelo. Zkrátka už jen v poslední třetině čekáte, jak k onomu dávno propálenému okamžiku nakonec dojde.

Na tempu a svižném konceptu to ale naštěstí nic nemění. Debutující režisér Drew Hancock dokáže sympaticky a nápaditě pracovat s motivy umělé inteligence, toxických vztahů i mocenského ovládání svého křehčího protějšku. Film tyto motivy hezky rozehrává, zároveň ukazuje, že ne vždy musí pouto mezi člověkem a robotem vést jenom k sexuálnímu uspokojování a nastiňuje v této lince velmi zajímavý pohled. Svou atmosférou a stylem snímek připomíná i mix podstatně chytřejší Ex Machiny a zvrácené romance Fresh, jen to celé Hancock podává více přímočaře a méně ambiciózně.

I přesto ale film hezky odsýpá, i přes předvídatelnou zápletku a často až příliš přeslazené dialogy se tu vlastně divák nemá moc kde nudit a nadhled i černý humor, v němž si scénář dělá sám ze sebe i žánrových prvků občas legraci, funguje bez sebemenších problémů. Slabé pasáže s šustícími replikami navíc zachraňuje sympatická Sophie Thatcher (nedávný Heretik), která hezky přeskakuje mezi naivní robotkou a umělou inteligencí uvědomující si svou nezávislost. Jack Quaid coby úlisný přítel ztrácející půdu pod nohama svou roli také zvládá bez sebemenších problémů a oba jsou výraznými hereckými tahouny.

Škoda, že osvěžující koncept se i přes svou mírnou předvídatelnost zvrtne v poslední třetině do klasických žánrových klišé, kde musí brutálně zemřít co nejvíce lidí, dojít na zdejšího terminátora a dorazit musí i scenáristická berlička, co musí na poslední chvíli zvrátit děj na tu správnou stranu. Společník je tedy svižnou a sebevědomě natočenou jednohubkou, v níž Hancock dokáže servírovat parádní záběry i si vyhrát s jednotlivými pasážemi. Ve výsledku si však tvůrci svým marketingem i scénářem často podkopávají nohy a nedokáží z výsledku vydolovat víc než jen hezky odsýpající hororovou popcornovku. Ani ta ale rozhodně neurazí.

Podívejte se na žebříček nejlepších hororů poslední dekády podle databáze Kinoboxu.