Wes Anderson otevírá v Asteroid City muzeum sebe sama. Nedivte se, co v něm uvidíte

Hned zkraje filmu přichází Bryan Cranston, aby nám vysvětlil, že následující události nejsou skutečné. Jde o divadelní hru, kterou herecký ansámbl nacvičuje podle textu ztrápeného umělce (Edward Norton) a pod dohledem excentrického režiséra (Adrien Brody). Přesto nevidíme statický záběr jeviště, hra před našima očima ožívá a vtahuje nás do sebe.

Potkáváme válečného fotografa a čerstvého vdovce Augieho (Jason Schwartzman), jenž se svým náctiletým synem Woodrowem (Jake Ryan) a trojicí malých dcer (Ella, Gracie a Willan Faris) vyrazil na vědeckou soutěž v Asteroid City. Geniální Woodrow se tu střetne s nápady dalších inteligentních dětí. Během slavnostního zakončení však přistane UFO a mimozemšťan přímo před zraky všech přítomných ukradne meteorit, podle nějž se město nazývá. Naše rodina i řada dalších bizarních figurek je tedy uvězněna v karanténě, než se americká vláda rozhodne, co bude dál.

Celý děj je mnohem složitější. Každá postava má své sny, cíle a svůj mikropříběh. Většina z nich je ztvárněná nejslavnějšími hollywoodskými jmény, jak je u Andersona zvykem. To vede mimo jiné k tomu, že máme tendenci každému věnovat pozornost a příběh tedy vypadá tím více přeplněný. Aby toho nebylo málo, do děje vstupují černobílé vsuvky ze zákulisí příprav divadelní hry. Připomínají, že bychom dost možná neměli tápat po motivacích a agendě postav, ale umělců, kteří je stvořili. Proč má daný hrdina právě tento sen? Proč mu svět dopřeje happy end, nebo naopak jeho přání zašlape? Co se děje v mysli těch, kteří chtěli, aby se stalo právě tohle? Stejně se samozřejmě můžeme ptát u každého vyprávění, v případě Asteroid City však tento myšlenkový proces vystupuje do popředí.

Můžeme také velmi snadno odmítnout prvoplánové dělení na realitu a fikci a spekulovat, zda v tomto díle divadelníci spíš neexistují pro postavičky Asteroid City než naopak. Nejde jen o to, že útržkovité vsuvky ze zákulisí působí mnohem abstraktněji než příběh Augieho a Woodrowa. Svět dramatiků vyznívá místy jako horečnatý sen, příliš komplexní a nedořečený, aby mu šlo plně porozumět. Život v Asteroid City je oproti tomu čistý, svým způsobem přímočarý, všichni v něm mluví nahlas o svých touhách a každý vnitřní problém nabývá vnější podoby, o níž lze diskutovat. Neexistuje tu represe ani komplexy, tedy ne podobě, jak je známe my – nic tu totiž nezůstává pod povrchem. Překvapí někoho, že Wes Anderson možná mnohem víc „opravdovosti“ nalézá ve svých pečlivě kontrolovaných filmech než ve světě okolo sebe?

Jde jednoznačně o typ filmu, který ocení nejvíc cinefilové, když se budou šťourat v jeho struktuře a koncepci. Přesto si ho lze užít i čistě intuitivně. Předně díky tomu, že pravdu nádherně vypadá a je radost v něm trávit čas. Anderson přináší ve spojení se svým dvorním kameramanem Robertem D. Yeomanem svůj nejbarevnější film snad od Života pod vodou. A to je co říct! Už tak výrazná Andersonova stylizace tu díky důraznému zpřítomnění fikčnosti nemá vůbec žádné hranice a je radost se dívat, i kdyby člověka nezajímalo absolutně nic z toho, co se na plátně děje.

Přitom je dost velká šance, že právě to se ledaskomu stane. Už nějakou dobu je víc než jasné, že Andersonovi došly „příběhy“, které by chtěl vyprávět. To samozřejmě není nutně špatně. Příběh není vrcholnou ani jedinou kvalitou, o niž umělec může usilovat. Tím spíš prostřednictvím platformy s takovou škálou potenciálu, jako má film. Leckteří teoretici ostatně žehrají na to, že se kinematografie tak úzkostně zasekla u vyprávění standardních románových příběhů. Faktem však je, že obzvlášť u mainstreamového filmu tvůrce vstupuje na hodně tenký led, když svou pozornost směruje jinam.

Tím by neměl nutně vzniknout dojem, že docenění Andersona je výhradně otázkou mediální gramotnosti či dobrého vkusu. Dá se najít hodně důvodů, proč se na něj dívat skrz prsty. Tím prvním je repetitivnost, s touto výtkou se setkává prakticky celou svou kariéru. Na jeho omluvu: většina režisérů prochází mnohem menším vývojem než on, jenže se pohybují v mantinelech neviditelného univerzálního stylu, málokoho tedy vůbec napadne je soudit. Andersen na sebe svým výrazně odlišným rukopisem mnohem víc upozorňuje.

Mnohem pádnější výtkou by bylo, že tento styl přestal být dostatečně motivovaný. Jeho hravá stylizace vznikla okolo do sebe zahleděných postav, jež se pokoušely unikat do dětství. Royal Tenenbaum a jeho skupina nenaplněných dětí stejně jako Steve Zissou byli lidé pohlcení komplexem Petra Pana, odmítali dospět a přijmout odpovědnost za sebe i za druhé. Anderson je tedy (v aktu, který jde interpretovat jako velkou krutost) uvěznil v dětinském světě, v němž nejde cítit opravdové, mnohovrstevnaté emoce. Pouze melancholii, sebedojetí a lítost ze ztráty něčeho, co nikdy nebylo.

Zatímco dřív šlo o tvrdé pointy otevírající nám dveře k vlastní sebereflexi, nyní tentýž přístup působí spíš jako sebereferenční nimrání. Augie ani Woodrow, s nimiž strávíme nejvíc času, stylizaci Asteroid City nemohou motivovat. Otec si prošel skutečnou válkou, a přestože je v šoku ze smrti manželky, není ani naivní, ani uzavřený ve svém světě, ani sobec. A syn se zprvu jeví jako nesmělý a zaskočený mladík, brzy se však odhalí jako hyperkompetentní génius, který se bez problému socializuje na vůdčí pozici ve skupině svých vrstevníků. Ani jeden z nich není typickou rozbitou a chybující andersonovskou postavou. Blíž k nim mají divadelníci, s nimiž nicméně nestrávíme dost času a nedozvíme se o nich dost konkrétního. Zdá se navíc nepřesvědčivé, že by vizuální styl Asteroid city odpovídal vkusu těchto umělců.

Zbývá tedy samotná struktura obracející pozornost ke vztahu umělce a díla. Tedy přesněji řečeno ke vztahu Wese Andersona k jeho práci, protože Asteroid City dává smysl jen tehdy, když o něm přemýšlíme jako o dalším filmu tohoto režiséra a když si jeho podobu začleníme do kontextu Wesova portfolia. V tomto ohledu nám však Asteroid City neříká nic jiného, než co už sdělily předchozí filmy.

Dřív jsme po zhlédnutí Andersonova snímku mohli přemýšlet o způsobech, jimiž konstruujeme vlastní svět. Odhalit sebeklam, kterým se obklopujeme na úkor druhých i sebe sama. Zde už je možné jen obdivovat, jak si Anderson hraje s repertoárem svých trademarků.

Je to málo? Je to dost? Anderson si jistě vysloužil možnost prostě si hrát a posledních několik filmů se zdá, že ho víc než cokoli jiného zajímá přemýšlet o vlastním uměleckém přínosu, o němž jako každý správný tvůrce pochybuje. Místy však vzniká dojem, že se začíná uzavírat ve světě, jehož estetika přitom vznikla jako varování před únikem před skutečností. Což by bylo poněkud smutné.