Sick – tvůrce Vřískotu si v novém hororu utahuje z nezodpovědnosti i koronavirových opatření

Vřískot z roku 1996 byl současně Williamsonovým debutem a svůj cit pro žánr potvrdil hned následující rok hororem Tajemství loňského léta. Nebyl tak vynalézavý ani nahláškovaný, ale bylo patrné, že Williamson nemá problém s vykreslením postav, vystavěním děje či gradováním klíčových scén.

To ostatně ukázal i ve svěžím teenagerovském seriálu Dawsonův svět a v napínavém seriálovém thrilleru Stoupenci zla. A jakkoli během své kariéry nejednou potvrdil, že jeho talent není rámovaný fiktivními sériovými vrahy, jde bezpochyby o žánr, kde jeho jméno vzbuzuje největší vzrušení. Horor Sick, který minulý týden vyšel exkluzivně na americké streamovací službě Peacock, proto budí pozornost, neboť jde o Willamsonův první skutečný slasher zářez od čtvrtého Vřískotu (a ten putoval do kin před jedenácti lety).

Williamson svou novinkou reflektuje dobu covidovou. Ve filmu Ameriku stále ve velkém zaměstnává pandemie a nutí lidi k izolaci. Naše dvě teenagerovské hrdinky proto vyrazí do chaty uprostřed divočiny, kde jim všechna omezení mohou vlézt na záda. Nedlouho po jejich příchodu se dostaví nečekaná návštěva s velmi vražednými úmysly.

Kdokoli, kdo viděl nějaký díl Vřískotu, bude mít od první chvíle jasno, koho je Sick dítě. Přestože Williamson napsal jen tři díly (jedničku, dvojku a čtyřku), scenáristé dalších části se drželi jím nastavených pravidel, podobně jako jiní, jež zkoušeli úspěch Vřískotu zopakovat. Snímek proto otevírá první vražda, vrah přirozeně komunikuje s obětí přes telefon, jsou tu nějaká falešná vodítka, menší hra na kočku a na myš a poté fatální úder. A máme expozici.

Na Sick je zajímavé to, jak věrně rekonstruuje atmosféru, již ve vřískající sérii nastavil režisér Wes Craven, který nás opustil v roce 2015. Craven se nebál být otevřeně brutální, jeho vrazi byli drsní, sice zranitelní, ale velmi efektní a oddaní své věci. Craven do souboje vraha s obětí vnášel fyzickou akci, jaká se běžně v žánru nevidí. A Sick má od prvních minut úplně stejnou dynamiku. Režírující John Hyams (syn béčkaře Petera Hyamse, který natočil sci-fi Timecop či akční horor Konec světa), jenž se světu představil použitelnými videopokračováními Univerzálního vojáka (trojku z roku 2009 a čtyřku z roku 2012), působí dojmem, že Cravenův styl podrobně dlouho studoval.

Nepamatuji si slasher, který by tak dobře mimikoval kineticky strhující akci Vřískotu. Zdejší boj o život je naplněný strachem, naháněčky jsou cítit potem a každý úder opravdu bolí. Není to nicméně tak, že by Hyams jen vykrádal. Současně si hraje s obrazem, chytře pracuje s kamerou, nemluvě o dobrém vedení herců. Nejde o tu nejsympatičtější sebranku potenciálních obětí, jakou žánr pamatuje, postavy ale nepůsobí protivně a nechovají se ve vypjatých situacích pitomě, protože Williamson nerad dělá ze svých hrdinů idioty (jakkoli by mu to možná občas ušetřilo práci). Což samozřejmě neznamená, že postavy sem tam neudělají nerozumné rozdělení. U Willamsona nicméně platí, že pokud ano, jsou si toho vědomi a snaží se s tím aspoň pracovat.

Nechybí hned několik vtipných úhybů od zavedených žánrových postupů a zajímavé je rozuzlení. Jde o sociální komentář, který bude publikum rozdělovat (podle jejich vlastního přesvědčení), osobně bych ale Williamsona nepodezříval ze snahy o nějaké moralizování. Jen se coby autor rozhodl využít toho, s čím se svět v posledních letech potýká, z něčeho si utahuje, něco jen věcně popisuje s tím, ať si každý zaujme své stanovisko. Proč ne?

Achillovou patou rozuzlení je bohužel to, že mu chybí osobní rozměr. Vřískot byl ozvláštněný tím, že vrahem byl někdo z představených postav. Zde je klíčová jen motivace a ta zkrátka tolik emocí nevyvolá. Nemluvě o tom, že vrazi nemají tentokrát dostatek fantazie k nošení nějakého ikonického úboru.

Je také pravda, že hlášek mohlo být více, a chvílemi je vytrvalost vraha až nadlidsky důsledná. V rámci vystavěného světa ale Sick funguje. Kultovka z toho nebude hlavně proto, že vyloženě památných momentů je tu méně a zmíněné odhalení vraha je více logické, než aby bylo strhující. Také v obsazení chybí nějaká opravdu výrazná final girl, tedy dívka, která ve slasheru na konci jako poslední změří síly s vrahem. Kdo má ale pro podobné filmy slabost, toho Sick svou poctivostí a napětím potěší.

Loni vzniklo 76 českých filmů – dokumentárních, hraných i animovaných. Vybrat ty nejlepší z nich bylo těžké. Kritériem bylo hlavně to, aby ona vybraná sedmička pokaždé reprezentovala jiný filmový styl.