Recenze: Karel – Zlatý slavík dává filmové sbohem

Pod dokumentárním filmem Karel je v roli producentky uvedena Ivana Gottová, vdova po oblíbeném a úspěšném zpěvákovi Karlu Gottovi. Ten nechal režisérku Olgu Malířovou Špátovou nahlédnout do svého soukromí a rodinného archivu, aby mohl dát svým fanouškům a podporovatelům prostřednictvím filmového média poslední sbohem.

Loučení je to dost dlouhé (snímek má 133 minut), rámuje ho datace posledních měsíců života Karla Gotta, během nichž absolvuje řadu nemocničních vyšetření, rodinných výletů, setkání a vzpomínek. Vzpomíná se za doprovodu místy velmi pozoruhodných archivních záběrů, rekapituluje se poměrně známá kariéra.

Dojmy, které si z toho všeho nepříliš zaujatý člověk vezme, by se daly shrnout do slov jako lidskost, lidovost. Karel Gott byl zvyklý dívat se s nadšením do objektivů celý svůj život a tento přístup stál za jeho oblíbeností a úspěchem (když pomineme jeho pěvecké kvality). V dokumentu dává k dobru historku, kde se to naučil. Bylo to od Louise Armstronga, legendárního zpěváka a trumpetisty, který navštívil v roce 1965 Prahu a do roztrhání dával fanouškům podpisy, jammoval až do ranních hodin.

Divák jdoucí na dokument o pozoruhodné figuře tuzemské pop music by jistě ocenil vidět Karla Gotta takového, jaký byl mimo blesky fotoaparátů, kdy vystupoval z komfortní zóny. K tomu dochází, když absolvuje všemožná lékařská vyšetření a diagnostiku, při níž dokáže s grácií zatlačit slzu v oku, ale jeho žena nikoliv. Mimořádně citlivě je zachycen Gottův vztah k jeho dvěma dcerám, především k Charlottě Elle, která s ním zpívá působivé duety. Když je Karel Gott před natáčením videoklipu sám na zšeřelé scéně a čeká na pokyn „jedem“, vypovídá to nejvíce o odcházejícím muži, který stále miluje zpěv a s radostí si střihne duet se svou dcerou. Jenže takhle emocionálně výrazných a filmařsky na první dobrou působících výjevů je ve snímku poskrovnu. Úsměvů a pozitivních grimas se divák přejí, otupí.

Režisérka přistoupila k projektu tak, že se do něj muselo vejít úplně všechno – rekapitulace Gottova života, zmínění jeho stěžejních spolupracovníků, dojemné setkání s Martou Kubišovou, během něhož jeden druhého utvrzoval v tom, že se vždycky uznávali a podporovali, dost rázný vzkaz přímo do kamery, že Anticharta v době vzniku vlastně neexistovala, několikasekundová návštěva v pracovně historika Petra Blažka, který upozornil na to, že se Karel Gott během normalizace ničeho špatného nedopustil, ale do svědomí mu nikdo nevidí...

A když už se v prostřizích objevil náznak podvratného humoru, trval jen pár chvil. Jako když Gottův spolupracovník Ladislav Štaidl komentoval Karlovu vyčerpávající pracovní dobu slovy, že mnohdy vedla až do hotelové postele.

Gottovi fanoušci si jeho filmové sbohem jednoznačně užijí. „Mistrův“ obraz též neutrpí výraznější trhliny či šmouhy. Osobně by mě však mnohem víc bavilo sledovat hraný film s hereckým představitelem Karla Gotta v titulní roli, který by stál na psychologicky propracovaném titulním hrdinovi, silných hudebních číslech a mystifikaci. Podobně jako třeba Rocketman (2019) pojednávající o Eltonu Johnovi nebo životopisný Liberace! (2013) vyprávějící příběh zpěváka, klavíristy a showmana, který po dobu dvou dekád bavil návštěvníky Las Vegas. Tam se ostatně vypravil hledat štěstí i Karel Gott.

Hodnocení: 50 %

Průměr hodnocení ze všech recenzí najdete ZDE.