Mrazík
68%
„Chaloupko, chaloupko, tak je mi vhod, otoč se, ať je ke mně tvůj vchod.“ „Ach ty Váňo, Ivane, jen se podívej na mě, šaty mám vyšívané a jsou celé hedvábné!“ To jsou jen střípky z nezapomenutelných hlášek a písní, které díky Mrazíkovi spatřily světlo světa před 60 lety a znají je i ti, kteří jsou na pohádku z hlubin Sovětského svazu alergičtí. Žánrovou klasiku natočil režisér Alexandr Rou, scénář na motivy stejnojmenné ruské pohádky a dalších tamních příběhů pro děti napsal dramatik Nikolaj Erdman společně s Michailem Volpinem. Natáčení probíhalo v roce 1964 a do pohádkových či idylických podmínek mělo opravdu daleko.
Proti pohádce totiž jako by se spiknulo takřka všechno, včetně samotné přírody. V okolí Moskvy se během plánovaného natáčení nenacházel žádný sníh, a tak se štáb musel přesunout do mnohem krušnějších podmínek. Ideální podmínky našli na poloostrově Kola v murmanské oblasti, která se zvětší části nachází za severním polárním kruhem. Už tak krušné podmínky ztěžoval také nedostatek peněz a surovin. Přestěhování štábu, kulis a vytvoření ideálních podmínek spolykalo většinu rozpočtu, produkce tedy musela šetřit, kde se dalo, z čehož vychází řada dnes již legendárních natáčecích historek.
Když tedy např. zlá Marfuša s tváří Inny Čurikovové čeká pod smrkem na Mrazíka, nezakousne se do jablka, které tehdy nešlo nikde sehnat, ale do cibule. Z lahve navíc nepopíjela mléko, ale pouze bíle obarvenou vodu. Pro závěrečnou hostinu se uvařilo skutečné jídlo, které bylo ovšem polito benzínem, aby se nekazilo a nikdo neměl chuť dobré jídlo ochutnat. Herce a štáb ale netrápily pouze škrty v rozpočtu. Kvůli přestěhování do Murmanska museli přežít takřka nelidské podmínky, byli každý den promrzlí a propadávali se do sněhových závějí. Jisté akčnější či náročnější scény jim toto utrpení neulehčovaly a zdá se, že spousta herců zkousla náročné podmínky zejména díky profesionálnímu přístupu režiséra Roua.
V jednom ze starších rozhovorů to potvrdila právě Čurikovová, která jinak na natáčení scény, kdy plave v rybníčku společně s husami, nevzpomínala úplně nejlépe. „On ten rybníček k plavání určený vůbec nebyl. Byla to spíš taková louže ve Zvenigorodu. Kdyby film nerežíroval pan Rou, vynikající profesionál i člověk, a nepoprosil mě, určitě bych se v něm máchat nenechala. Pak ze mě sundali asi osm pijavic,“ vysvětlila herečka v rozhovoru pro Blesk.cz. Pohádkově i kulturně co nejlépe stylizované kulisy, kostýmy či líčení si navíc vyžadovaly i její velkou trpělivost v maskérně. „Největším problémem pro ně bylo vykouzlit řasy a to, aby ze mě nepadal kostým. Byl to vlastně ruský národní kroj – přesněji jeho součást, které se říká sarafán. A ten se musí pěkně rozprostírat kolem postavy. Myslím, že jsem jim seděla tak dvě hodiny."
Natáčení bylo zkrátka plné obtížných i bizarních situací, jež často přinášely netradiční řešení. V Mrazíkovi tedy např. došlo i k netradiční „výměně rolí“ kdy si Dědečka Hříbečka zahrála žena Galina Borisovová, zatímco zlou Baba Jagu ztvárnil muž Georgij Milljar. Pro představitelku půvabné Nastěnky Natalju Sedychovou se ve 14 letech jednalo o první filmovou roli a na konkurz se vydala tajně. Rodiče proto s jejím obsazením nesouhlasili a dlouho to vypadalo, že kvůli jejich zákazu budou muset tvůrci hledat novou Nastěnku. V té chvíli ovšem do hry opět vstoupil Rou, jenž rodiče nakonec přemluvil. Začínající herečka si natáčení užila plnými doušky, polibek s Ivánkem Eduardem Izotovem byl vůbec jejím prvním v životě a jednalo se na place o její tajnou lásku.
Jenže produkce Mrazíka nejen, že se i přes otřesné podmínky nerozpadla, ale nakonec vedla k nezapomenutelnému výsledku. Na Mrazíka můžeme sice dnes koukat přes prsty a považovat ho jen za zastaralý přežitek komunistického režimu, co k televizi každoročně láká zejména starší ročníky, to by ovšem byl názor velmi úzkoprsý. Málokdo totiž může popřít, že Rou vytvořil po řemeslné či estetické stránce funkčního reprezentanta ruských pohádkových motivů, tamních kulturních tradic a všemožných žánrových prvků, které se díky atmosféře, pěkné výpravě i hudbě Nikolaje Budaškina podařilo patřičně prodat. Na druhou stranu ale nesmíme zapomínat ani na logickou poplatnost režimu, jednoduchost látky, až příliš velkou diváckou podbízivost či herecké výkony, které u nás zachraňuje zejména nezapomenutelný český dabing.
Mrazík tedy rozhodně není dokonalým dílem, zub času se na něm ostatně dost podepsal a jisté momenty dnes opravdu působí spíše úsměvně. Redukovat jeho nesmrtelnost jen na bázi nostalgie by ovšem bylo příliš jednoduché, režijní řemeslo a na ruských tradicích postavené chytlavé písně nemůže snímku upřít snad nikdo. O jistých kvalitách počinu ostatně vypovídá fakt, že si Mrazík odnesl hlavní cenu z prestižního festivalu v Benátkách v sekci filmů pro děti a mládež.
Je pak úsměvným paradoxem, že se u nás Mrazík těší mnohem větší popularitě než v samotném Rusku, což v minulosti přiznalo několik herců. Může za to zčásti jisté nezapomenutelný a nadčasový dabing s hlasy Františka Filipovského či Josefa Zímy, síla Mrazíka však neoslábla ani po konci Československa. Na počátku 90. let zněly z televizního zákulisí snahy o to Mrazíka definitivně vyřadit z éteru a nechat ho ležet v komunistické minulosti.
Jenže v devadesátkách a na přelomu tisíciletí jako by popularita pohádky u nás ještě zesílila a nejen, že se stala nesmrtelnou stálicí televize Nova, kde každoročně patří mezi nejsledovanější filmy Vánoc, ale dočkala se také např. muzikálu či počítačové hry. Jedná se zkrátka o počin, jenž i přes natočení v Sovětském svazu přežije díky výrazné pohádkové nátuře a stylizaci v srdcích mnoha diváků i změny režimů či politické turbulence. Může se nám to líbit, nebo ne, nic jiného s tím ale neuděláme.
Podívejte se na žebříček nejlepších pohádek podle databáze Kinoboxu.
Zdroj: Blesk.cz, Wikipedia, Česká televize
