Celoživotní zákaz v talkshow, dva shořelé domy a film o ojížděčích odpadků. Režisérské enfant terrible Harmony Korine slaví 50

Harmony Korine našel zalíbení ve filmech díky otci, jenž natáčel dokumenty například o lidech z cirkusové branže. Křiklavost a neúprosný rytmus tamního prostředí chlapci učarovaly. Otec, íránský židovský uprchlík, jej navíc přivedl ke groteskám Bustera Keatona a posléze k náročným dílům Wernera Herzoga, Rainera Wernera Fassbindera či Johna Cassavetese.

Dětství trávil poflakováním a pouličními rvačkami v San Franciscu, načež se přestěhoval do New Yorku, kde žil se svou babičkou. Tam si ho během skateování všiml fotograf Larry Clark, jehož nabídka mu změnila život. Clark po něm chtěl napsat scénář o teenagerech, kteří vedle skateboardu, sexu a návykových látek řeší také problémy spojené s onemocněním AIDS. A na to byl Korine připravený.

Za tři týdny měl hotový scénář k filmu Kids, který vyšel roku 1995. Snímek za 1,5 milionu dolarů, v němž měli své herecké debuty Rosario Dawson či Chloe Sevigny, vydělal šestnáctinásobek svého rozpočtu a od spousty vážených kritiků sklidil pozitivní reakce. Celková společenská odezva ovšem vyzdvihovala spíš skandálnost naturalistického příběhu, který otevřeně vyjevoval sexualitu či násilí u adolescentů v ději stlačeném do 24 hodin. Washington Post například Kids nazval „dětskou pornografií převlečenou za zvídavý dokument“.

Tehdy dvaadvacetiletý Korine, jenž rovněž ztvárnil jednu z titulních rolí, se ocitl v hledáčku hollywoodských studií. Začlenění do mainstreamu ale odmítl a roku 1997 uvedl svůj režisérský debut, nezávislé avantgardní drama Gummo, jež vyšlo na pouhý milion dolarů. Nelineární a bizarní charakterová studie dospívajících lidí, kteří se vyrovnávají s životem v tornádem poničeném městě pácháním zvěrstev, už finanční triumf Kids nezopakovala. Ocenili ji například režiséři Gus Van Sant a Werner Herzog, Korineho velký vzor, ale jinak vyvolala nepochopení až odpor. New York Times přiřkl snímku Gummo přívlastek „nejhorší film roku“.

Korine neustával v hektickém pracovním tempu a po Gummo publikoval svůj první, pochopitelně experimentální román A Crack Up at the Race Riots, který prostřednictvím ručně psaného textu, básní či perokreseb vyprávěl o floridském závodu mezi židovskými, černošskými a bělošskými občany. Ať už je lidé přijímali jakkoli, jeho díla ve společnosti rezonovala. Do své talkshow jej třikrát pozval slavný David Letterman, přičemž interakce dvou zcela odlišných osobností přinesla nezapomenutelné televizní okamžiky.

Korine, drobný muž v přehnaně velkém obleku, při první návštěvě místo mluvení spíš nesouvisle mumlal. Letterman ovšem ukázal svou třídu a s osobitým umělcem se snažil najít společnou řeč. Během dalších účastí vycházelo najevo, že Korineho fyzický i mentální stav se na přelomu nového tisíciletí rapidně zhoršuje, jelikož si procházel závislostí na heroinu a cracku.

Dvě obydlí mu lehla popelem a s nimi také většina scén z připravovaného snímku Fight Harm. Ten sestával ze série scének, v nichž Korine dostával nakládačku v konfrontacích, které na veřejnosti sám vyvolával. Mezi kameramany byli Leonardo DiCaprio a kouzelník David Blaine.

Ještě v devadesátkách ale stihl natočit snímek Julien Donkey-Boy o schizofrenním chlapci a jeho pomatené rodině, jejíhož patriarchu ztvárnil Werner Herzog. Korine poté pobýval v Evropě, kde ale neholdoval ani tak návštěvám památek, jako spíše drogám. Když jej David Letterman pozval počtvrté, v zákulisí došlo k incidentu, za který Korine od moderátora vyfasoval celoživotní stopku. Po letech si s Lettermanem povídal herec a Korineho kamarád James Franco, jenž kauzu znovu otevřel a naznačil, že Korine byl tehdy dozajista pod vlivem. Letterman se nechal slyšet, že v zákulisí režiséra načapal, jak prohrabává kabelku dalšího hosta, herečky Meryl Streep.

Korine se ale dokázal svých závislostí zbavit a od roku 2007 opět režíruje. Nejprve natočil drama Pan Osamělý, v němž Diego Luna ztvárňuje podivína, jenž se domnívá, že je Michael Jackson. Poté udeřil fiktivním dokumentem Vojížděči vodpadků o odpadlících, kteří si to rozdávají s popelnicemi a jejich obsahem.

Pak ale překvapivě přikročil k mainstreamu. Z anarchistické gangsterky Spring Breakers s Jamesem Francem se roku 2012 vyklubal nečekaný hit a Korineho vrátil na mapu autorských tvůrců, s nimiž se musí počítat. Chopil se například hudebního videoklipu k písni Needed Me od Rihanny a s rapperem Gucci Manem natočil reklamu pro módní brand Supreme.

V posledních letech žije s manželkou Rachel Simon a dvěma dětmi v Miami, kde také režíroval svůj dosud poslední snímek, svéráznou zhuleneckou komedii Plážový povaleč s Matthewem McConaugheym, Snoop Doggem, Islou Fisher či Zacem Efronem. Otiskl do ní svou novou sluníčkovou osobnost stejně jako ranou fascinaci nelineárními přesuny a vršením nahodilých nápadů. V rozhovoru pro GQ prozradil, že mnoho scén natáčel vícekrát a v různých lokacích, čehož si ale většina publika v hektickém tempu nevšimne.

Věnuje se malování či psaní básní na svém iPhonu. Několik scénářů rovněž vydal v pozměněné verzi v knižní podobě a jeho kolekce fotografií často vystavují v galeriích. Roku 1998 publikoval zřejmě nejznámější sadu s názvem The Bad Son, která zachycuje sérii photoshootů s hercem Macaulayem Culkinem. Toho také režíroval v hudebním klipu skupiny Sonic Youth k písni Sunday. Mimo to vytvořil ještě klipy Willa Oldhama, Cat Power či Black Keys.

Sám Korine nepostrádá hudební nadání a roku 1999 složil společně s Brianem Degrawem z Gang Gang Dance album s názvem SSAB Songs. Je také spoluautorem písně Florida Kilos od Lany Del Rey, která vyšla na albu Ultraviolence z roku 2014.

Podobně jako McConaugheyho postava z jeho posledního filmu se snaží „žít pro každou sekundu“. Harmony Korine zůstává z velké části nepochopeným „estétem a senzualistou“, jak se sám nazývá. Jeho tvorba už není tak fragmentární a dekadentní jako v začátcích a lze jí lépe porozumět, avšak jeho osobnost stále představuje tvrdý oříšek. Zdá se ale, že vyjma Lettermana před ním slavné osobnosti a hollywoodské hvězdy dveře nezabouchly. Kdo ví, čeho se od něj ještě dočkáme.

Málokterý zločin v dějinách láká tolik pozornosti jako atentát na prezidenta JFK, jenž se odehrál 22. listopadu 1963. Režisér Oliver Stone o tom již v roce 1991 natočil hraný film. Od té doby přibylo mnoho nových informací…