Komedie Mimořádná událost je kočkopes, který má blíže k Troškovi než k Formanovi

Komedie Mimořádná událost je kočkopes, který má blíže k Troškovi než k Formanovi 4 obrázky v galerii
Mimořádná událost (2022) | Foto: Cinemart
Scenárista a režisér Jiří Havelka přichází po úspěšných Vlastnících s další hvězdně obsazenou satirickou komedií. Vyplatilo se populárnímu tvůrci znovu vstoupit do téže řeky?

Malebnou českou krajinou projíždí starý jednovozový motorový vlak, v němž se veze skupina různorodých cestujících: rozhádaný manželský pár (Igor Chmela a Jana Plodková), svobodná mladá matka (Jenovéfa Boková) s malou dcerou, tři mladí muzikanti, nevrlý myslivec (Ctirad Götz), postarší žena (Marie Ludvíková) či majitel pohřebního ústavu (Jaroslav Plesl). Strojvedoucí (Václav Kopta) kvůli poruše vlak zastaví a vystoupí z něj. Vůz, stojící v mírném kopci, se však sám rozjede zpět do výchozí stanice a vyděšenému muži nezbývá než se poklusem vydat za ním. Cestujícím začne být podezřelé, že vlak jede pozpátku. V tu chvíli ale ještě netuší, že strojvedoucí již není na palubě.

Trailer: Mimořádná událost

Mimořádná událost vychází ze skutečnosti, k níž došlo v Česku před pár lety. I tehdy strojvedoucímu ujel motorák se skupinou cestujících. Celá událost však trvala pouhých čtrnáct minut a nic závažného se během ní nestalo. Havelka se tak se spoluscenáristou Davidem Dvořákem rozhodli reálnou, ovšem nikterak významnou událost výrazně dějově a významově rozvést. Vyšel jim z toho ale jakýsi satiricko-komediální kočkopes, který předchozí Vlastníky sice v lecčems připomíná, jejich kvalit ale nedosahuje.

Havelka se opět pokusil vytvořit černohumorný portrét neduhů současné české společnosti. Jeho snímek chce být satirou zejména sociální, kdy se autor opět otevřeně naváží do českého národa za jeho sklony k rasismu, xenofobii, pokrytectví, sobeckosti a duševní malosti. Kritiky a výsměchu však nezůstanou ušetřeni ani populističtí politici a senzacechtivá média.

Ovšem zatímco ve Vlastnících měl Havelka dobře našlápnuto stát se solidním novodobým nástupcem Miloše Formana, Jaroslava Papouška, Ivana Passera, Jiřího Menzela či Smoljaka se Svěrákem, filmařů vynikajících schopností chytře a vtipně vystihnout českou malost, druhým filmem se znatelně nižší mírou sofistikovanosti celého díla však zmíněným mistrům nepříjemně vzdálil. K úmorným a slaboduchým řachandám Zdeňka Trošky má sice celkově stále daleko, ovšem některé vtipy a činy jednotlivých postav (například vyhození funkčního telefonu z okna) mají svou křečovitostí a hloupostí nebezpečně blízko úrovni Kameňáků či Babovřesků.

Jenovéfa Boková a Jana Plodková | Foto: CinemArt / Jaroslav Kutheil

Hlavním problémem filmu je nesourodost, která je nejvíce patrná v pojetí jednotlivých postav a použitých typů komiky. Zatímco některé charaktery jsou (obvykle i zásluhou herců) dostatečně polidštěné, jiné jsou větší či menší měrou stereotypními karikaturami. Takže vedle skromného počtu vcelku uvěřitelných postav v podání Chmely či Bokové, jejichž chování má většinu času rysy opravdovosti a alespoň elementární logiky, tu máme jednorozměrného nenávistného burana (Götz) či roztomilého geniálního chlapečka, jejichž jednání je často převážně účelovým scenáristickým konstruktem. Samostatnou kapitolou je pak Pleslův majitel pohřebního ústavu, který jako kdyby vypadl z nepříliš dobré parodie na Spalovače mrtvol.

S ním se pak pojí i zřejmě nejhorší a nejpodivnější scéna filmu, jíž je setkání tohoto podivína s vystrašenou pubertální dívkou na vlakovém záchodku, kde má mezi nimi dojít k sexu iniciovanému pouze Pleslem. V době, kdy se stále více tematizuje sexuální nátlak, působí taková pasáž nevhodně snad v každém směru. Nejenže není vůbec vtipná (natož jakkoli uvěřitelná), především je ale umělecky i morálně ubohá a v podstatě i zbytečná. Minimálně tento segment měl skončit na podlaze střižny, jelikož filmu pouze škodí. Udivující je přitom už fakt, že jej v dané podobě vůbec někdy někdo vepsal do scénáře.

Spornou autorskou volbou bylo i začlenění několika dalších mediálních kauz, ať už jde o případ první českého teroristy, jímž se stal důchodce, jenž plánoval vykolejit vlak a vinu hodit na muslimy, či bizarní rádoby senzaci, jíž se před pár lety stala žena, která kdesi v lese uvízla pod kořenem stromu. Divákovi neznalému kontextu budou tyto podzápletky zřejmě připadat absolutně nesmyslné a jako z jiného světa. Pro příběh mají navíc jen minimální význam.

Oproti Vlastníkům je novinkou rovina humoru v podobě překvapivě častých popkulturních narážek a referencí. I to se sice nejednou mine účinkem (viz kostrbatý running joke s výběrem názvu kapely začínajících hudebníků), občas se ale podaří některý z odkazů zábavně využít. Například když paranoidní část cestujících začne zkoumat, zda všechny přítomné náhodou nespojuje něco, kvůli čemu by se jim někdo mohl chtít ošklivě pomstít.

Kromě Havelkovy prvotiny se nabízí ještě částečné srovnání s Kalamitou Věry Chytilové. Snímky sice spojuje podobná situace a žánr sociální satiry, celkově jde ale o dost rozdílná díla. V Kalamitě dojde k uvěznění cestujících až ke konci filmu, zatímco zde se jedná o hlavní dějovou náplň zabírající takřka celou stominutovou stopáž. Mnohem zásadnější odlišností však je, že počin Chytilové není v žádném případě oddechovka určená k nenáročnému pobavení mas, ale jízlivý portrét normalizačních poměrů.

Václav Kopta | Foto: CinemArt / Jaroslav Kutheil

Nelze popřít, že film obsahuje několik jednotlivých gagů či hlášek, které samy o sobě dokážou vykouzlit úsměv na rtech. Mlčenlivá kreace Václava Kopty, jehož úloha spočívá prakticky pouze v dýchavičném popobíhání za neustále ujíždějícím vlakem, je až do konce poměrně roztomilá. Pobaví i pár momentek s regionálním politikem (Václav Vašák), zoufale se snažícím o znovuzvolení v nadcházejících volbách, jenž nastalou krizi vyhodnotí jako šanci k získání voličů (nejlepší je jeho online hovor s televizní redaktorkou). Hláškou hodnou citování je pak Götzovo přiznání se ke spolupráci s minulým režimem. Jde ale opravdu spíše o jednotlivosti než o souvislý řetězec kvalitních a viditelně gradujících vtipů.

Mimořádná událost je velmi nedokonalým snímkem, v němž se nešťastně tříští příliš mnoho rozdílných přístupů. Chce být současně společensky relevantním, myšlenkově nadčasovým i lidově zábavným. A bohužel mu to všechno vychází tak nějak napůl. Pomyslný palec ale nakonec přeci jen zvedám lehce nahoru kvůli sympatiím k většině tvůrců a jisté slabosti pro filmy odehrávající se převážně v uzavřeném prostředí.

hodnocení: 55 %

Průměr hodnocení ze všech recenzí najdete ZDE.

Ankety
Máte rádi žánr true crime?
Ano, mám.
Mám, ale není můj nejoblíbenější.
Ne, nemám.
Vyhýbám se mu, děsí mě.
Je to pro mě subžánr s velmi různorodou kvalitou.
Co je to true crime?
Nejnovější články:
Načíst další články