Recenze: Černé zrcadlo 4 - mimořádně rafinované peklo budoucnosti dvojím pohledem

Recenze: Černé zrcadlo 4 - mimořádně rafinované peklo budoucnosti dvojím pohledem
Černé zrcadlo

Recenze syna (Jan Stehlík jr.)

Britskému seriálu Černé zrcadlo se za svou sedmiletou existenci podařilo vychovat opravdu velkou škálu fanoušků, k nimž se sám řadím, tudíž jsem sebral veškerou odvahu (okořeněnou obrovskou zvědavostí) a za temných večerů bez mála šest hodin zhlédl. Jak to dopadlo?
Čtvrtá série oproti těm předchozím dle mého názoru maličko polevila na temnotě. Jistě, pokud vás žene kupředu touha se seriálem nechat zase zdeptat či šokovat, jste stále na správné adrese, protože i tady je spousta temnoty a děsu, kvůli kterým si získal statut kultu. Ovšem epizod, které mají vcelku útěšný konec, je tentokrát víc než jedna. Ne že by to ale nějak vadilo, někoho to může dokonce příjemně překvapit. Může však vadit fakt, že Brooker se v některých tématech začíná maličko vykrádat, určité aspekty, jenž jsou v nových epizodách představeny, silně připomínají již něco, co jsme už v Černém zrcadlu předchozích sérií viděli. Například první dvě epizody si berou něco z epizody White Christmas, třetí zase něco z populárního dílu první série The Entire History of You atd. Nicméně se jedná už o čtvrtou sérii, a v tomto ohledu si i tak vede dobře. Jak na tom vůbec jsou jednotlivé epizody? 
ctvrta-serie-cerneho-zrcadla-pohledem-dvou-generaci
Černé zrcadlo - U.S.S. Callister
Neobsahuje spoilery.
Před prvním dílem jsem se ujistil, že jsem psychicky v kondici a moje miska se slunečnicovými semínky na loupání pro denervující chvíle je plná. Brzo jsem ale zjistil, že obavy nebyly na místě, první epizoda U.S.S. Callisterse nese v podobném duchu jako první epizoda třetí série Nosedive – ale obecně se dá říct, že se jedná o epizodu odlehčující a taktéž asi nejhumornější z celé série. Rozhodně se nejedná o příběh, kvůli kterému byste nemohli spát. Hlavními hvězdami jsou skvělí Jesse Plemons a Cristin Milioti, kteří si oba zahráli v druhé sérii úspěšného seriálu Fargo.
Následující dvě epizody, Arkangel a Crocodile,jsou už poněkud více skličující a vracejí onen temnější nádech, na který jsme zvyklí z předešlých sérií. Z těchto dvou považuji za úspěch především epizodu Arkangel, kterou natočila herečka a režisérka Jodie Foster. I přes děsivou zápletku se epizoda nesnaží zbytečně šokovat a vcelku úspěšně se vyhýbá všelijakým klišé. Celá atmosféra se nese v pochmurném duchu, kdy správně tušíte, že tohle nedopadne dobře.
recenze-cerne-zrcadlo-4-mimoradne-rafinovane-peklo-budoucnosti-dvojim-pohledem
Černé zrcadlo - Crocodile
Epizoda Crocodile je drsnější nátury a ze všech epizod čtvrté série jsem měl nejvíce sevřený žaludek asi právě u ní. Ani tolik ne kvůli temné atmosféře, ale kvůli několika opravdu drsným momentům, které patří k nejkrutějším z celého seriálu. Ovšem napětí epizodě nikdo neupře a uteče jako voda.
Epizodu Hang the DJspousta lidí přirovnává k podobně laděné epizodě San Junipero ze třetí série, nabízí další romanticky laděnou linku mezi dvěma postavami, které se nacházejí v dost děsivě nastaveném systému. Srovnání se San Junipero se nabízí i ve smyslu, že jde o odlehčující epizodu, během které se vám srdce spíše obměkční než sevře.
Velkou odchylkou od standardního formátu je epizoda Metalhead, která, bohužel, patří mezi nejhůře hodnocené epizody. Nemyslím si však, že je to spravedlivé, protože podle mého názoru je Metalhead jedna z nejlépe natočených epizod. Je to vizuálně velice podmanivé, ne příliš ukecané a s příběhem vcelku prostým, ale výborně implementovaným. O epizodě Metalhead toho před vydáním nebylo moc známo, po následném zhlédnutí už také vím proč. Je to epizoda, která vám neodpoví na většinu otázek, jenž se vám během sledování zrodí v hlavě, spoléhá především na svoji působivou jednoduchost, skvělou atmosféru a zajímavý vizuál. Škoda, že to víc diváků nedokázalo ocenit.
Poslední, a pravděpodobně moje nejoblíbenější, epizoda Black Museum, si vypůjčuje podobný koncept jako drsný vánoční speciál z druhé série White Christmas. Obsahuje tudíž tři různé příběhy, ve kterých zásadní roli hraje jedna z hlavních postav samotné epizody. Je to jeden velký odkaz na spoustu předchozích epizod Černého zrcadla, je zapamatovatelná i pro velice bizarní, výraznou a znepokojivou hudbu, která však celkovou atmosféru naprosto skvěle vystihuje. A navíc v epizodě najdeme jedny z nejděsuplnějších scén celého seriálu. Samotný konec se může zdát poněkud předvídatelný, nicméně kdyby náhodou byla čtvrtá série poslední, Black Museum by bylo skvělým a vhodným finále.   
Ve výsledku se jedná opět o podařenou řadu, Brooker umí psát podmanivě a poutavě, skvělý byl i výběr režisérů  - respektive režisérky, kteří se na epizodách prostřídali.

Recenze otce (Jan Stehlík)

Všech šest epizod se logicky a očekávatelně drží původního konceptu – černé zrcadlo je symbol brave new worlds, světa, v němž hrají technologie velmi zásadní roli - pokud nám životy nekomplikují, pak je zcela devastují. Možná by se dokonce dalo říct, že tato čtvrtá řada se drží tématu umělá inteligence versus člověk nejvíc z tohoto autorského projektu Charlieho Brookera. Je očividné, že zvolené téma se jen tak nevyčerpá, a pokud bude Brooker dostatečně invenční nebo se obklopí invenčními lidmi, může nařezat zrcadel ještě hezkou řádku.
Brooker se podobně jako v předchozích sériích zabývá především tím, jak se s technologií popasují naše duše. Jak jsou – někdy jim říkáme paměť či vědomí – přenášeny prostřednictvím technologií nebo do technologií a co to všechno způsobí. Je velmi obtížné psát na Černé zrcadlo recenzi, aniž by se člověk vyhnul spoilerům. Obzvlášť, je-li v této sérii moment překvapení jednou z nejpůsobivějších ingrediencí. Takže zkusme prozradit z všelijakých twistů co nejméně (nebo raději vůbec nic) a současně neplácat prázdnou slámu.

Trailer na 4. sérii:

Například v první epizodě U.S.S.Callister využívá Brooker světa kultovních seriálů typu Star Trek, které kombinuje v patrně ne příliš vzdálené budoucnosti s virtuálním herním světem. Naše identita je v něm stejně originální jako je originální naše DNA. Formálně je epizoda U.S.S.Callister dokonale propracovaná a bravurně a vtipně operuje s pop-kulturními fenomény, které s ubíhajícím časem nabývají stále více a více kontur napínavého thrilleru. Prozradím, že na rozdíl od následujících epizod je ta úvodní jakýmsi vcelku chutným čajíčkem v čekárně pekla.
Černé zrcadlo
Černé zrcadlo – USS Callister | Netflix
Pozoruhodné na Brookrových tvůrčích principech je lpění na uvěřitelnosti, na snaze neprchat ze současnosti, ale zachovat dojem, že jsme stále v něčem nám velmi důvěrně známém. Ani tato série v tomto smyslu nevybočuje. Opět jsou hlavními hrdiny lidé, kteří mají sice k dispozici technologie, o kterých si možná ještě naše děti budou moci jen zdát, ale sociální dispozice, jazyk, prostředí, v němž se pohybují, to vše je záměrně komponováno tak, abychom se mohli s hrdiny příběhů ztotožnit, chápat jejich pohnutky a nezírali na ně jako na jakési loutky z daleké budoucnosti.
To je případ především epizod Arkangel, Crocodile, Hang the DJ a Metalhead. V případě povídky Arkangel poněkud úzkostlivá single matka Marie (Rosemarie Dewitt) žije s dcerou a když dostane šanci využít technologii, která jí umožní mít absolutní kontrolu nad tím, kde a s kým se pohybuje její holčička, ani příliš neváhá.
Černé zrcadlo
Černé zrcadlo
Zatímco v tomto případě není příliš těžké domyslet si neblahé důsledky, bude-li technologie užívána i v pokročilejším věku dcery, u povídky Crocodile (pro mě patrně nejsilnější příběh čtvrté série) vstupujeme na půdu připomínající psychologickou krimi, která je svou strukturou velmi těžko předvídatelná. Kromě technologie, která umožňuje vizualizovat paměťové obrazy (připomene skvělou povídku z první řady The Entire History of You), a možná několika dalších technologických drobností nic nenaznačuje, že bychom opustili svět, který důvěrně známe. A tím nemyslím pouze svět vnější, ale především svět vnitřní. Sžíravost výčitek svědomí, pocitů viny a podezírání, svět přetvářky a nemilosrdný princip příčiny a následku.
O něco méně temnoty nabídne svět povídky Hang the DJ. Seznamka v budoucnosti funguje výhradně prostřednictvím technologického předvýběru potencionálních partnerů. Vstupujeme s ní do světa výběru partnerů, jejichž vzájemná vhodnost je určena shromážděním a vyhodnocením dat, světa, který si lidé patrně dobrovolně zvolili, protože statisticky má přesvědčivé výsledky, což ovšem neznamená, že nemůže řadě lidí lézt na nervy. Nebudu prozrazovat čím přesně, to by byl moc velký spoiler, ale opět – i zde je nám ústřední dvojice (naprosto skvělí Georgina Campbell a z Peaky Blinders známý Joe Cole) velmi blízká, jejich vzájemná sympatie, chemie, není svět budoucnosti, ale něco, co prožíváme nebo jsme prožili. Zatímco v minulosti byli omezujícím prvkem citového vzplanutí konvence, v povídce Hang the DJ to je technologicky propracovaná umělá inteligence, která se vám vejde do dlaně.
Černé zrcadlo
Černé zrcadlo
A konečně i v povídce Metalhead se postapokalyptický svět nijak neliší od současných opuštěných periférií, tichých obřích skladů obrůstajících nenáročnými křovinami, kam vstupujeme s našimi hrdiny z nám zcela neznámého důvodu. Jako jediná v celém cyklu Černého zrcadla je Metalhead v černobílé barvě. Tvůrci se rozhodli umocnit nehostinnost světa, ve kterém jde o jediné – přežít. Dost možná vám tato adrenalinová jízda, v níž hlavní hrdinka Bella (Maxine Peak) prchá před robotickými psy, připomene originální variaci na Terminátora. Člověk prchající před výsledkem vlastní kreativity a inteligence, kdy ovšem zjevně nedokázal dohlédnout možných důsledků.
Černé zrcadlo
Černé zrcadlo (2011)
Poslední povídka je složena ze tří příběhů a jako u jediné jsem měl dojem, že je jaksi tematicky přetažená. Nikoli stopáží, ale volbou témat. Koncept muzea, kde jsou artefakty převážně technologického charakteru, související s důsledky jejich selhání, měl být jakýmsi shrnutím, třešničkou na dortu. Nemyslím, že by se to úplně vydařilo, jakkoli je tam řada skvělých nápadů. Ty jsou ale spíše na hranici černé satiry a tím se od realisticky pojatých předchozích příběhů dosti vzdalují. 
Námi stvořené technologie fungují v Brookerově vizi vlastně bezchybně. Přesně tak, jak jsme chtěli, aby fungovaly. Ve většině případů – ať už zjevně nebo skrytě – vstupuje ale do hry kritický prvek - lidský faktor. Brooker opět ukazuje, jak rizikové a zničující může být využití technologií tam, kde nejsme schopni mít pod kontrolou všechny zákruty lidské duše. A ukazuje to zatraceně působivě a zábavně.