lamps
15 156 bodů •
10
Z plakátu, řídkého propagačního materiálu a dostupných ohlasů o formálních dominantách by jeden řekl, že ho Zóna zájmu už nemůže tolik překvapit. Od prvních sekund jsem byl fascinovanej tím, jak moc to není pravda. Už bílé titulky hlásající název na černém pozadí, které se dobré dvě minuty rozplývají stejně, jako se lidská těla spalují v popel, jsou brutálně silné. A skvěle předjímají ty na papíře jednoduché dominanty kolem kontrastujícího prostoru a povýšení zvukové stránky na vlastní dějovou linii, která v nás až symbolicky probouzí tu nejhorší představivost. Jednoduché kompozice a kamerové švenky snímají jemnou interakci mezi těmito dvěma prostředími/liniemi, kdy krásně nastrojená zahrada vertikálně přetéká v ponuré záblesky pekla, z něhož stoupá dým, ozvěny střelby a mučivých výkřiků. Glazer tuhle hranu obrušuje až surreálnými okamžiky, jež minimálně ve dvou scénách imitují hororovou inscenaci (náhlé probliknutí spalovny v pozhasínané chodbě a maminčin noční pokoj v záři ohně z lidských těl). Nikdy ale nejde o vytržení z naprosto realistického kontextu (až na dvě výjimky, o tom trochu níže). Už pečlivě načančaná zahrada, jíž se Hossova manželka tak zaujatě chlubí, svědčí prostě o precizní organizovanosti těch lidí, kterou aplikují i na nepředstavitelně rozsáhlou genocidu. Paradoxně tady, v chladných kancelářích a u telefonního aparátu, na nás nejvíc dolehne, jak olbřímí akcí byl holocaust na pouhou organizaci a kam až sahá jeho strašidelnost – nejen objemem smrti, ale též odtažitým pracovním přístupem těch na správné (sorry, špatné) straně pušky. Snad v žádném filmu jsem dosud nezaznamenal tak moc realistické chování postav; od témat ženských rozhovorů, s ledovým klidem protkaných zdánlivými triviálnostmi, jež z pohledu zde zamlčované historie působí tak děsivě („ty závěsy se mi moc líbily; do těch šatů prostě zhubne“), až po neposedné harašení synka. Ty zrůdy se chovají tak normálně, až jste v napětí, jestli a kdy se konečně projeví. Otočí hlavu směrem za výstřelem nebo to nějak verbálně okomentují. Doufáte, že minimálně Hedwiga prostě potlačila zbytky empatie a schovává se za fasádu nutnou ke spokojenosti v honosném obydlí. Jenže ne, žádná fasáda tam není, koukáme na vysvlečené, naprosto lhostejné a odporné figury. Zóna zájmu mě nepřestala překvapovat a fascinovat (z pro mě zkrátka nesetřesitelného interpretačního hlediska) už jen tím, jak dokázala tuhle hrůznou fádnost stupňovat natolik... přirozeně. Jde to proti běžnému diváckému komfortu třeba i v tom, jak místy falešně předznamenává nějaké dění (postava vejde do místnosti v záběru zdůrazňujícím telefon v popředí, ale aparát nakonec nesehraje žádnou roli). Momentálně i tak prostě nedokážu racionálně přijmout člověka, který nechá odpad s tím, že se nudil. Vždyť je to významově snad nejhutnější a nejdůležitější film o holocaustu, který dělá dokonalý protipól k Schindlerovu seznamu – ten nám brutálně působivě vnutil správné morální východisko (to jediné možné a nezpochybnitelné). Zóna zájmu připomíná absolutně chladnokrevné opomenutí zla, z čehož je nám až nevolno (kdo si stěžuje na absenci emočního napojení na postavy.. tak já nevím, trošku víc nad tím přemýšlejte, tak moc nepochopit to snad nejde), přičemž si vypomáhá dvěma skvostnými symbolickými sekvencemi. Snová se dovolává přehlíženého a zamlčovaného hrdinství, které bylo pro jeho aktéry noční můrou, ta závěrečná hovoří ani ne o nezbytném oprašování tragické události, jako spíš o děsivém výsledku a udržovaném odkazu precizně organizované „práce“ – a je to skoro čtverácky formou takového Jacquese Tatito... jenže v obráceném a kompletně hororovém významu. Možná se toho tentokrát zastávám moc útočně, ale to proto, že tenhle film si podle mě prostě zaslouží porozumění jako málokterý. Zatím tak na 95 %, zbytek si nechám napříště.
