Mohou mít i počítačové kumulace dat svou duši? A pokud ano, k čemu je ještě dobré býti člověkem? Kdyby nitro umělé inteligence bylo tak bohaté, členité i kontemplativní jako filosofie a audiovizuál tohohle nadčasového skvostu, rozjímajícího nad zpracováním vlastní identity v neústupném digitálním věku, lidstvo by mohlo jít na odpočinek. Jenže opravdu by pak někdo (něco) ještě tvořil takhle oduševnělá a strhující umělecká díla? Řekněme že ne a považujme Ghost in the Shell za jednu z nejzásadnějších meditací nad futurismem a nad tím, co znamená existovat v nekonečné informační síti.
Charlie Manson očekával Helter Skelter, apokalypsu zašifrovanou ve stejnojmenném řízném fláku od Beatles. Bledý Longlegs okultně zneužívá geniální texty a melodie od T-Rex, kteří dovedli rozproudit taneční krev a současně vyhrožovat ozubeným chřtánem hydry, jenž se v tomhle bezútěšném filmovém prostoru snáší opravdu na všechny. V klasickém detektivním příběhu je Cageův loutkářský messenger všudypřítomný, ať už díky časovému rozptylu v důmyslně zapuštěných flashbacích nebo napojení na zvláštně senzibilní protagonistku, jejíž detektivní šestý smysl tu funguje jako projektor absolutního zla, číhajícího možná i uvnitř vaší rodiny. Dá se tak omluvit i související scenáristické zlenivění, kdy agentka s okamžitými projevy posttraumatické stresové poruchy příliš snadno proniká do nitra dekády nerozluštitelné záhady. Je sympatické, že celý film detektivně krouží rozklíženou individuální pamětí ohledně jedné navracející se sekvence, jak to dělal ve svých giallo pátračkách také Argento. A že přitom nepřestává být dusným hororem s cejchem satanských třech šestek, v němž má zlo trvale navrch a projevuje se i nepředvídatelně, s pocitového hlediska neodbytně – ačkoli je sbírání stop někdy příliš nahodilé (a zajímalo by mě, co se stalo s dopadeným týpkem v úvodu), atmosféra pomyslně neopouští hnusné doupě Buffalo Billa a fakt se mnohdy cítíte, jako když se pod vámi pootevřela pekelná brána. Perkins je v tomhle unikátně šikovný a navíc tu má zase božskou Maiku Monroe, která si to musela psychicky vytrpět a ustála to skvěle. Tím si sám o sobě tentokrát nejsem tak jistý.
Řadím se k té spokojené části znalců série, a to celkem výrazně. Na úrovni worldbuildingu se najdou nějaké lapsy, aktivita Weylandu je tady z pohledu syžetu překvapivě pasivní na to, jak moc tenhle původně zlý korporátní stín hýbe s celou mytologií a má prsty snad v celé galaxii. Ale jinak si teda vůbec nemyslím, že by to Alvarez zahrál jen na jistotu, jak mnozí naznačují. Nejenže vrhnul strašně úsilí do detailu a nabízí skvělé hororové sekvence, u nichž vám bude po těle nepříjemně, ale současně nezapomíná na další budování už tak spletité ságy. Jednak tematicky, v podobě linie “Jekyll a Hyde” androida, který v kostce zvýznamňuje paradoxní filosofii evolučního inženýrského vývoje založeného na pokroku na úkor empatie a hodnoty jediného života (nebo jedné posádky). A navrch vnáší emoční vazbu k hrdince, která v průběhu graduje a zásadně ovlivní její jinak diskutabilní finální rozhodnutí. A jednak opět v rámci evoluce celé ságy, která už víceméně stojí na smazávání rozdílu mezi stvořitelem a výtvorem, mezi dárkyní života a jejím systémovým zneužitím. Dvojí finále tak nejprve uzavírá emoční oblouk s androidem a hrdinkou, kteří čelí nejen inženýrským hororovým konstruktům, nýbrž i samotnému inženýrovi, androidovi v čistém korporátním módu Jekyll. A posléze, v pro mě velmi uspokojivém zúčtování, pečetí tematických vývoj ságy. Všechno je přitom řízené atraktivní sítí deadlinů, o nichž nejprve někdo lže, pak se víceméně srovnávají s časem projekce a nakonec se ještě urychlují nápaditým blbnutím s gravitací, u něhož jsem stejně jako u letošní Godzilly s Kongem netušil, jak moc ho v téhle franšíze potřebuji vidět. Nějak mě nezajímá, že z psychoanalytických, matriarchálních a bůhvíjakých dalších důvodů souvisejících se sexuální symbolikou to pro někoho není tak šťavnaté jako původní trilogie. Nikdy to nebude stejně geniální jako jednička nebo vyvážený co do akce a vývoje postav v ní zakořeněný jako dvojka. Ale je to vynikající horor, kde fakt máte z těch hnusáků husinu, a ve většině aspektů i velmi dobrý film ze světa Vetřelce, který posouvá zase o kus dál. A můžete si klidně remcat.. 85 %
Mému vkusu vzdálená chujovina, u níž mě její extrémní popularita a trhání kasovních rekordů vyloženě vadí. Vyjma dílčích hlášek, skvělého Jackmana a rozdováděného Macfaydena jsem si z toho neodnesl vůbec nic a upřímně bych čekal, že nebudu až v takové menšině. Reynolds a Levy plodí ty nejprůměrnější drahé produkce Hollywoodu a tady jim každý tleská jen proto, že dle očekávání tepou do Disneyho, který si už s Marvelem a mnoha dalšími nekonečnými seriály neví rady a nenávidět ho je v módě. Že je to prostě Deadpool, to není žádný argument. Teď je z něj navíc součást nějak zavedeného fikčního světa a měl by v jeho mantinelech dávat smysl, což ale tvůrce nezajímalo. V podstatě nic dramatického a vlastně ani akčního tady nefunguje, a to včetně motivací záporáka i ukotvení vykupitelského narativu, kdy se prostě nejde zbavit pocitu, že ti dva spolu musí být jen proto, že i herci se náhodou kamarádí. Tenhle patvar bez tempa taky vznikl jen proto, že z korporátního hlediska musel, je to fakt víc mediální a kulturní póza než film.
Strom na dřeváky je autentickým okénkem do částečně přežitého způsobu života, který ještě před sto lety svíral většinu populace. Nejsme ušetření ani dost hraničních výjevů z reálné prasečí porážky a Olmi důrazem na prostou každodennost víří paměť lidu, která je dost neúplná směrem k dobovému kontextu – národní události mimo statek se po většinu stopáže odehrávají mimo dosah venkovského prostředí, které zde působí současně krutě i melancholicky. Efekt znásobuje zapojení neherců z daného regionu, kteří zhmotnili téměř zapomenutý odkaz svých předků.