Věc
84%
Věc přenesla vesmírný teror prvního Vetřelce na základnu uprostřed ledové zemské pustiny a hrstce mužských výzkumníků připravila ještě rafinovanější a nevyzpytatelnější hrozbu. Povídku Who Goes There od spisovatele Johna W. Campbella (nedávno vyšla v češtině pod názvem Ledové peklo) z roku 1938 Carpenter proměnil na kanonický horor, v němž každý záběr a každý tón Morriconeho soundtracku znervózňují a kde si žádná postava nemůže být jistá, zda se v pořádku dožije příští scény.
Působivost tkví nejen v děsivých maskách, ale především ve stupňovaném psychologickém dusnu a rostoucí nedůvěře, již parazit rozsévá mezi potenciálně nakažené muže. Russell, jenž dlouho představuje jediného spolehlivého hrdinu, se k filmu vrátil v rozhovoru pro GQ. Vylíčil, že právě tyto paranoidní aspekty byly pro Carpentera před natáčením zásadní.
„Zeptal jsem se ho, jestli jde o monster movie, nebo o horor. John odvětil, že nic z toho. Prý vychází z knihy Who Goes There?“ vysvětloval Russell, podle něhož Carpenter vůbec nebral v potaz první filmovou adaptaci z roku 1951. „Řekl mi: ‚Věc natočili před dvaceti nebo třiceti lety, ale to já dělat nebudu. Točím film o paranoii,‘“ pokračoval dvaasedmdesátiletý herec, jenž s Carpenterem natočil také Útěk z New Yorku nebo Velké nesnáze v malé Číně.
Tísnivé inferno ve filmu graduje do pověstného závěru, který v tomto odstavci vyspoilerujeme. Jediní přeživší – MacReady a Childs (Keith David) – načnou poslední lahev alkoholu u dohasínajících ohňů poté, co celý tábor a s ním i posledního nakaženého vyhodí do povětří. Zachránit se evidentně nemohou, ale stále vyvstává otázka, zda někdo z nich (popřípadě oba) v sobě odolnou věc také nemají. Organismus by v tom případě dokázal přežít a po příletu dalších lidí by se mohl rozšířit.
Debaty ohledně toho, kdo by mohl být věcí, se vedou od premiéry takřka nepřetržitě. Jedna z teorií poukazuje na to, že Childsovi nejde od úst pára, tudíž už není člověk. Keith David to ovšem později rázně vyvracel. Kameraman Dean Cundey zase tvrdil, že MacReadymu se v očích odráží speciální světlo, jímž tvůrci v průběhu rozlišovali, kdo je a kdo není nakažený. Tomu se ovšem sám Carpenter v loňském rozhovoru pro Comicbook vysmál. Řekl, že on sám dobře ví, kdo zůstal věcí. Nikdy to však veřejně nepoví.
Russell tak momentálně alespoň upřesnil, jak k slavnému vyústění došli. Carpenter prý s různými variantami stále nebyl spokojený a po dvou hodinách napínavé jízdy se zdráhal „vrátit na začátek“, kdy publikum znovu nic netuší. „Poslední scénu jsme hodně probírali. Zapisovali jsme si různé verze a radili se, co si o nich myslíme. Šlo to pořád dokola, nakonec jsem mu řekl: ‚Heleď, Johne, vím, že se nechceš vracet na startovní čáru, ale tak to prostě je,‘“ vyprávěl herec, podle něhož by tajemství mělo zůstat zachované.
„Ani my nevíme, jestli jsme skuteční. A nemyslím si, že publikum to může rozlousknout. Díky tomu je podle mě Věc skvělá. Kdyby se to opravdu odehrálo, jak byste věděli, že jste to skutečně vy? Tím jsem ho nahlodal, až dal konečně svolení. Když přišel čas na poslední větu, řekl jsem prostě: ‚Chvíli si tu sedneme a uvidíme, co se stane.‘ Kdyby přišli na to, jak se vzájemně ve stejný okamžik zabít… To by podle mě mohl být další krok,“ uzavřel.
I když roku 2011 vznikl prequel Věc: počátek, který převyprávěl události v norském táboře objeveném hrdiny Carpenterova filmu, přímé pokračování Věci by bylo tvrdým oříškem. V minulých měsících se o něm sice mluvilo a sám Carpenter takovou alternativu nesmetl ze stolu, ale snaha za každou cenu navazovat by snímku spíš uškodila.
Quentin Tarantino nám místo toho roku 2015 naservíroval vítanou westernovou variaci Osm hrozných, v nichž Russell opět ztvárnil jediného spolehlivého hrdinu ve srubu plném postav s postranními úmysly, kde publikum většinu času netuší, kdo stojí na čí straně. O MacReadyho čistotě se obecně tolik nepochybuje, ale i po dvaačtyřiceti letech je možné cokoli. A tak to má být.
zdroje: Movieweb,GQ, Comicbook
