Gump je mentální film o nementálním psovi. Zrekapitulujme si nejkýčovitější film loňského roku

Distributor připravil o filmu Gump – pes, který naučil lidi žít následující průvodní text. „On vlastně každý pes je v sobě tak trochu toulavý do té doby, než najde své štěstí, a to štěstí pes najde jenom s člověkem. Můj příběh je o hledání psího štěstí a také o překážkách a pastech na cestě k tomu správnému člověku. Je o síle a nezlomnosti, která se ukrývá v každém psovi. Ano, i v tom vašem, ve vaší čivavě, která na vás čeká celý den, než přijdete z práce. I v tom buldokovi, který se za vámi šine a sotva popadá dech. Dám svoji duši za to, že kdyby vám někdo na tomhle světě chtěl ublížit, tak pak teprve poznáte, jak silné má váš pes srdce a co jeho láska k vám znamená. Tenhle film vám také otevře oči, protože co člověk v psím srdci zničí, to může zase jen člověk uzdravit. Rodinný film režiséra F. A. Brabce je o světě viděném očima toulavého psa Gumpa. O světě, o kterém mnoho z nás moc neví. O tom, jak nás vidí zvířata a jak je ten náš svět pro ně důležitý. Ten svět, který jim dává domov, sílu, naději, ale také bolest.“

Ano, tento fikční svět nám dává především bolest. Snímek vychází ze stejnojmenné knihy Filipa Rožka psané „psím jazykem“, což znamená, že pes používá složité abstraktní výrazy jako „číst knihu“ nebo „bezmezná naivita“, ale zároveň mobily označuje za „svítící destičky“. Stejně tak tento putovní pes uděluje svým dočasným paničkám přezdívky Kristýna Sušenka, Káťa Louka nebo Naty Jahoda a upozorňuje nás důležitě: „Říkám jí tak.“ Až na to, že to vždy řekne jen jednou, je to rána z čistého nebe a pak se to dál nijak nezužitkuje – že by třeba dostal v nějakou významnou chvíli sušenku. Je to přesně ona rádoby poezie a roztomilost cucaná z tlapky, jež zazní jen proto, aby postavy byly nějak odlišené, ačkoli je to moc necharakterizuje.

Jinak se pes projevuje nesmírně filosoficky, jako kdyby sežral Sofiin svět, a když vypráví přejetému králíkovi u silnice o smrti, je to vysoce duchovní. Nikdy neuplynou víc než dvě minuty, aby nás neoblažil nějakým velkým moudrem, například „lidi něco vyměňují, psi ne“, a to je ještě smysluplnější teze. Celý snímek není v nejmenším snahou přiblížit lidské publikum perspektivě zvířat, ale přesně naopak, jde o čistou antropomorfizaci – polidšťování zvířat zhruba na úroveň spoluobčanů, kteří pojídají prášky na odčervování koní.

Ačkoli by nás to mělo napadnout, sám pes Gump přímo s Forrestem Gumpem nemá nic společného, tvůrce ani nenapadlo, že by mělo jít o něco jiného než o opileckou myšlenku bezdomovce v podání Bolka Polívky, jenž původně najde štěně v kontejneru. Gump totiž mezi psy vyniká inteligencí, nemá mámu, která by kvůli jeho přijetí do školy souložila s ředitelem, nehraje americký fotbal ani ping-pong, nevstoupí do armády, nebojuje ve Vietnamu, nepotká se s prezidentem, nevytvoří smajlík ani hlášku „shit happens“. To je pouze výsledný dojem z filmu. Ano, Gump hodně běhá, ale sám od sebe, navíc to není bezmyšlenkovitý sprint přes celé hřiště či klus z jedné strany kontinentu na druhý, ale hledání páníčka Bolka hnané vnitřním zoufalstvím.

Není sporu o tom, že cílovou diváckou skupinou mají být pěti či šestileté děti s přepracovanými rodiči, co umějí v kinosále rychle milosrdně usnout, a je pravda, že je těžké najít nějaký rodinný film o psovi, který by nebyl lehce nablblý. Překvapivě ale i bernardýní Beethoven z 90. let je realističtější než Gump a třeba chystaný Velký červený pes Clifford, jenž má premiéru v kinech teď v lednu, vychází z přiznaně fantaskní nadsázky. Problém Gumpa, za nímž režijně stojí přední český kýčař F. A. Brabec, jenž zprznil již Kytici, Máj a Krysaře, spočívá v tom, že v něm není fantaskního vůbec nic. Jeho způsob podání kolísá mezi reklamou na psí žrádlo, instagramovou sebeprezentací a Strážnou věží svědků Jehovových („psí nebe“, ó, můj bože!).

„Jak se ty dvě krásný psí duše k sobě maj, není to krásný?“ ptá se tu návodně Eva Holubová a zadusí tím v lidské duši autentické prožívání krásna. Co nezvládne Holubová ve fialovém hippie svetru, tam dílo zkázy dokoná přemíra záběrů z květinových zahrad připomínajících Artura, Minimoje a Avatara, průlety nad kostelíčky a fialovými lány levandulí, kde v dohledu není žádná žlutá řepka, a klavíry na venkovských náměstích. Chvílemi to působí, že někdo omylem zapomněl vypnout hudbu z databanky, takže tu pořád hrají luzné klávesy a vlastně jen překvapí, že nás nehodlají utlouct hodinou a půl Čechomoru v kuse.

Film, který využívá poletovací snímání z dronu snad i na detaily čištění zubů, vypadá, jako by ho natočil Jan Svěrák, jemuž prudce kleslo IQ, a ustavičně zpomalované záběry jako by symbolizovaly retardovanost děje. Bezdomovec hledající psa vylepuje letáky „budu hrát na náměstí každý den“ a nejspíš předpokládá, že si to ten pes přečte. Fascinující je rovněž scéna, kde důchodce hraný Janem Kačerem padá z křesla zchvácený infarktem s miskou granulí v ruce. Žádné přechozí záběry nenaznačují, že by tyto granule předtím odněkud donesl, a pokud je donesl, proč si s nimi sedal do křesla a nedal je normálně na zem, jak už to tak dělají lidé, co krmí zvířata. Ale je to dramatické, smutné a zpomalené a Gump zas může běžet dál, co už s mrtvolou…

Gump jako tichý zabiják a prokletý nositel smůly putuje 91 minut od majitele k majiteli, až si ajťák Richard Krajčo s cůpkem a v kožených jarmilkách pořídí kvůli vycházkám konversky a stane se člověkem. Jeho designový svět získá na ještě větší dokonalosti a z kompozice záběrů vskutku nelze říct, že by válenda z IKEA hrála výrazně hůře než on. Většina živých bytostí se tu ostatně přizpůsobuje nejnižšímu společnému jmenovateli, jehož představuje MMA bijec Karlos Vémola, jenž se tu objevuje v cameo roli. Vémola, divan nebo jarmilka, v zásadě je to jedno.

Mimo veškeré chápání je, proč s olezlým bezďákem Polívkou má tvořit pár Ivana Chýlková oděná do leopardích vzorů, když sama nejspíš ani bezdomovkyní není. Tento nejnepravděpodobnější pár v dějinách kinematografie překonává i Harolda a Maude či kačera Howarda s Leou Thompson, ale scénář zkrátka stojí na tom, že bezdomovci nejsou tak úplně bezdomovci, děj není tak úplně děj, Česko tu vypadá jako z 19. století, přičemž jediným výrazným rozdílem je existence internetu, a celkově v tomto světě neexistují závažnější problémy než sundávat kočky ze střechy.

Jistě, Gump má zažívat i příkoří, když je uvázaný u boudy, zlo poznáte podle toho, že muž má pupek a maskáče, nebo když za dveřmi slyšíte křik partnerské hádky. Ale bolest, stesk a smutek v tomto přepáleném barvotisku nehrozí. Jako mnoho jiných českých filmů i tento dělá z chudoby spíše atrakci, kdy bezdomovci žijí v jakémsi alternativní květinovém ráji. A to, že se celý počin tváří jako charitativní projekt, který vybízí publikum, aby si bralo pejsky z útulků, neospravedlní, že se snaží probouzet v lidech dobro estetickým zlem. Když v závěrečných titulcích zasvítí věta „při natáčení nebylo ublíženo žádnému zvířeti“, nelze si než povzdechnout, že „při promítání nejednomu člověku“. Vskutku, až do doby silvestra s Jiřinou Bohdalovou nebylo v roce 2021 nic horšího k vidění.

Gump – pes, který přiměl lidi přát si raději umřít nebo vypíchnout si oči rozžhaveným pohrabáčem, patří k tomu druhu děl, jež se snaží apelovat na autentické vztahy, lásku, upřímnost, vzájemnost, nezištnost, prostotu a užívání si každého dne. Ale činí tak prostředky největší mediální falše a v konzumeristickém duchu: „Pořiď si psa a konversky, budeš mít lepší materiál na instáč a sbalíš na to nějakou buchtu, co má taky hezký instáč.“ Nejspíš ale existuje dost lidí, kteří právě takové zboží chtějí a takové životy žijí.

Hodnocení: 30 %