Jitka Frantová

Jitka Frantová, narozená 1. května 1932 v Malhostovicích u Tišnova, zemřela 20. dubna 2020 v Římě. Byla významnou českou divadelní a filmovou herečkou, která svou kariéru rozdělila mezi Československo a zahraničí. Vzdělání a počátky kariéry Jitka Frantová pocházela z Brněnska, kde vystudovala gymnázium a následně Janáčkovu akademii múzických umění (JAMU) v Brně. Její všestranný talent podpořilo i studium zpěvu, tance a pantomimy, což jí poskytlo široké možnosti uplatnění. Již během studií účinkovala v brněnském rozhlase a ve Státním divadle v Brně. Díky stipendiu ministerstva kultury absolvovala ve Francii divadelní seminář Jeana Vilara a Gérarda Philipa, což významně ovlivnilo její herecký projev. Její první profesionální angažmá bylo ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti (1952-1953), odkud po roce přešla do Městského divadla v Kolíně (1953-1959), kde sbírala herecké zkušenosti v dívčích rolích klasického repertoáru. Filmová a televizní tvorba v Československu Se světem filmu se Jitka Frantová setkala již za studií, kdy hrála brigádnici v budovatelském dramatu Velká příležitost (1949). Následovaly role ve filmech Zítra se bude tančit všude (1952), kde ztvárnila jednu z menších rolí v příběhu o mladých lidech propagujících lidové písně a tance. Na filmovém plátně se pak objevila ještě několikrát, šlo však již jen o epizodní roličky, například ve veselohrách Král králů (1963) a Komedie s klikou (1964). Mezi její další filmové role patřily snímky Tereza (1961), kde hrála kadeřnici Lidušku, a Hrdina má strach (1965), kde ztvárnila slečnu z podatelny. Větší popularitu získala díky televizi, mimo jiné jako teta Boženka v seriálu Robot Emil (1960) a navazujícím cyklu Pohádky tety Boženky. Pracovala také pro rozhlas, kde měla vlastní humoristický seriál Z deníku dívky Barborky. Emigrace a mezinárodní kariéra Konec 60. let byl pro Jitku Frantovou osudový – její manžel Jiří Pelikán (1923-1999) byl v letech 1963-1968 populárním ředitelem Československé televize, následně i poslancem Národního shromáždění a patřil k významným osobnostem Pražského jara 1968. Po sovětské okupaci v srpnu 1968 byl odvolán a přeložen na nižší diplomatický post do Itálie. Manželka Jitka Frantová jej do Říma následovala a v roce 1969 požádali manželé v Itálii o politický azyl. Jako manželka Jiřího Pelikána, který byl jedním z hlavních exponentů reformního hnutí šedesátých let u nás, dostala po srpnové okupaci roku 1968 z Divadla Rokoko hodinovou výpověď. Po krátkém angažmá v Hudebním divadle (1968-1969) následoval zákaz jakékoli umělecké činnosti. Zahraniční filmová a divadelní tvorba Jitka Frantová jako herečka s dobrými jazykovými znalostmi prorazila na divadelní scény v Itálii a v německy mluvících zemích. Hrála v italštině, němčině, ale také ve francouzštině, za své herectví získala také dvě ocenění ve Francii a v Itálii. Hrála také v televizních filmech a seriálech v Itálii a Německu. Během své zahraniční kariéry vytvořila přes 80 rolí. Mezi její významné zahraniční projekty patřily televizní filmy Galgentoni (1972), Tatort-Frauenmord (1973), Nichts als Erinngerung (1974), Tatort-Modrkomando (1982). Stěžejní je její úloha v italském filmu Gli angeli del potere (Andělé moci, 1988), který byl inspirován osudy Vlasty Chramostové. Ve Vídni ztělesnila hlavní postavu v Čapkově Věci Makropulos, za roli Madame Pace v Pirandellově hře Šest postav hledá autora získala v Itálii hereckou cenu Protagonisti. Po roce 1989 se objevila v českém televizním seriálu Konec velkých prázdnin (1996). Jitka Frantová i po smrti manžela (1999) žila v Itálii, často ale cestovala po celé Evropě, hrála divadlo, psala knihy a byla aktivní i v jiných oblastech. V roce 2008 představila v Praze a Brně svou vlastní divadelní hru Moje pražské jaro (Mia Primavera di Praha). Jitka Frantová obdržela v roce 2008 v Itálii Řád za zásluhy. Za svou činnost získala několik významných ocenění, mimo jiné italskou cenu Protagonisti v roce 1994 nebo v roce 2015 medaili Za zásluhy z rukou prezidenta České republiky.