Ljuba Benešová

Ljuba Benešová, 4. září 1926, Ivanovice na Hané – 6. září 2018, Praha, byla významná česká divadelní herečka. Již od dětství projevovala výtvarné a herecké nadání, byla členkou Dismanova dětského rozhlasového souboru a koncem třicátých let vystupovala na jevišti Umělecké besedy v Praze. Po maturitě vystudovala herectví na DAMU, načež dostala nabídku z Divadla pracujících v Gottwaldově (dnešní Městské divadlo Zlín), kde působila v letech 1948-1955. Sama vzpomínala, že tehdejší hraní v baště socialismu obnášelo mimo jiné povinnost pracovat i v továrně. V Gottwaldově hrála mimo jiné v představeních Maryša nebo Večer tříkrálový. Do této doby také spadá její první filmová role v sociálním dramatu podbarveném komunistickou propagandou Botostroj (1954); příběh z Baťových závodů situovaný do třicátých let se natáčel právě ve Zlíně. Na devět let pak Benešová svůj osobní i profesní život spojila s Ostravou, kam ji angažoval režisér Jiří Dalík. Na scéně Státního divadla v Ostravě (1955-1964) hrála například v Žebrácké opeře, Richardovi III. nebo Námluvách Pelopových. V Ostravě navázala také poměrně úzkou spolupráci s místním studiem Československého rozhlasu, později i s televizí. V Ostravě ztvárnila mimo jiné roli Calpurnie, Caesarovy ženy, s Miloslavem Holubem v inscenaci Shakespearova Julia Caesara (režie Radim Koval, premiéra 19. 4. 1964). Přestože v Ostravě se jí nabízela možnost stát se regionální divadelní hvězdou, v polovině šedesátých let následovala svého manžela Jiřího Adamíru do Prahy. V letech 1964-1990 byla Ljuba Benešová členkou souboru Realistického divadla Zdeňka Nejedlého. Adamíra byl v Praze angažován již o dva roky dříve, takže Benešová sem soukromě (i pracovně) často zajížděla, v Praze navíc kdysi studovala, takže hlavní město pro ni nebylo ničím novým. Sama ale přiznávala, že z našlápnuté kariéry přední ostravské herečky se náhle stala jen jednou z mnoha. Nicméně i na scéně Realistického divadla se časem propracovala k velkým rolím, jak v klasice (Hamlet, Strýček Váňa), tak v moderním repertoáru (Smutek sluší Elektře, Don Juan). Významnou rolí v Realistickém divadle byla postava Lídy Bencové ve hře Oldřicha Daňka Případ bez jednacího čísla (režie Ivan Glanc, premiéra 8. 2. 1974), kde hrála po boku Marty Vančurové a Josefa Vinkláře. Do doby jejích pražských začátků také spadá druhá (a zároveň poslední) filmová role v psychologickém dramatu Ta třetí (1968). V tomto vztahovém dramatu režiséra Jaroslava Balíka, jehož protagonistou je stárnoucí architekt Jiří Mánek (Václav Voska), který se dostává do konfliktu se svými touhami ve vztazích ke dvěma povahově i věkově zcela odlišným ženám – bývalou přítelkyní, lékařkou Jarmilou (Blanka Bohdanová), a slovenskou studentkou Evou (Ida Rapaičová). Širší uplatnění našla opět před mikrofonem a účinkovala v řadě rozhlasových her. Ani po odchodu ze stálého angažmá počátkem devadesátých let nepřestala být Ljuba Benešová aktivní, pohostinsky hrála v Divadle Miriam (Hodina lásky, Růžová paní). Sama pak napsala hru Lásky sester Rottových, s níž jako herečka podnikla četná zájezdová představení, a to i do zahraničí, kde ji po boku Drahomíry Fialkové prezentovala před českými krajany. V pozdějším věku účinkovala také v inscenaci monodramatu Erica-Emmanuela Schmitta Oskar a Růžová paní (režie Jaromír Pleskot, premiéra 4. 11. 2004, Divadlo Miriam, Praha). Benešová byla především dlouholetou členkou komise pro udílení Cen Thálie, což ji i ve vysokém věku nutilo navštěvovat desítky divadelních představení po celé republice. V roce 1996 obdržela od Herecké asociace cenu Senior Prix. S manželem Jiřím Adamírou (1926-1993) žila od jejich společného angažmá v Ostravě, v Praze se pak jejich osudy rozdělily, když Adamíra navázal vztah s herečkou Hanou Maciuchovou. Z manželství Jiřího Adamíry a Ljuby Benešové pochází syn Marek Adamíra, který je lékařem a působí v pražském centru IKEM. Ljuba Benešová zemřela po krátké nemoci 6. září 2018. O jejím úmrtí informovala Herecká asociace. Rozloučení se uskutečnilo v úzkém rodinném kruhu.