Elisabeth Bergner

Elisabeth Bergner (22. srpna 1897, Drohobycz, Rakousko-Uhersko – 12. května 1986, Londýn, Velká Británie) byla rakousko-britská herečka, která se proslavila svým jedinečným hereckým projevem na divadelních prknech i ve filmu. Počátky kariéry Elisabeth Bergner, narozená jako Elisabeth Ettel v židovské rodině obchodníka Emila Ettela a jeho ženy Anny Rosy (rozené Wagnerové), vyrůstala ve Vídni, kam se rodina přestěhovala krátce po jejím narození. V letech 1912-1915 studovala na Akademii pro hudbu a dramatické umění ve Vídni. Svůj divadelní debut uskutečnila v roce 1915 v Innsbrucku, kde ještě téhož roku ztvárnila hlavní roli Nory v Ibsenově hře Domeček pro panenky. V roce 1916 získala angažmá v Curychu, kde hrála Ofélii po boku slavného Alexandra Moissiho. Po působení ve Vídni a Mnichově přišla v roce 1921 do Berlína, kde účinkovala v inscenacích Maxe Reinhardta a rychle se stala jednou z nejpopulárnějších hereček své doby. Filmová kariéra v Německu Na filmovém plátně debutovala v roce 1923 ve snímku Der Evangelimann. Zásadní zlom v její kariéře přišel v roce 1924, kdy začala spolupracovat s režisérem Paulem Czinnerem, za kterého se později provdala. Společně vytvořili řadu úspěšných filmů, včetně snímku Nju (1924), který odstartoval jejich dlouholetou profesionální i osobní spolupráci. Mezi její nejvýznamnější němé filmy patří Fräulein Else (1929), adaptace novely Arthura Schnitzlera, kde ztvárnila mladou ženu, která se ocitá v morálním dilematu, když má zachránit svého otce před vězením pro dlužníky. Její výkon v tomto filmu byl kritiky vysoce ceněn. V roce 1931 natočila film Ariane a následně Der träumende Mund (1932), pro který sama napsala scénář. Tento snímek, vyprávějící příběh ženy rozdělené mezi lásku k manželovi a milenci, byl jejím posledním německým filmem před emigrací. Emigrace a mezinárodní úspěch S nástupem nacismu v roce 1933 Bergner, která byla židovského původu, emigrovala s Czinnerem do Londýna, kde se téhož roku vzali. V Británii rychle navázala na svou úspěšnou kariéru. V roce 1934 ztvárnila hlavní roli ve filmu The Rise of Catherine the Great, který byl v nacistickém Německu zakázán. Jejím největším úspěchem se stal film Escape Me Never (1935), adaptace divadelní hry Margaret Kennedyové, kterou předtím hrála na jevišti v Londýně i na Broadwayi. Za svůj výkon v roli Gemmy Jones byla nominována na Oscara za nejlepší ženský herecký výkon. V roce 1936 si zahrála Rosalind po boku Laurence Oliviera v první zvukové filmové adaptaci Shakespearovy hry As You Like It. Následovaly filmy Dreaming Lips (1937) a Stolen Life (1939), kde ztvárnila dvojroli identických dvojčat. Americké období a návrat do Evropy V roce 1940 se Bergner s manželem přestěhovali do Spojených států. Její jediný hollywoodský film Paris Calling (1941), kde hrála Francouzku zapojenou do odboje proti nacistům, však komerčně neuspěl. Na Broadwayi se jí dařilo lépe, zejména v inscenaci The Two Mrs. Carrolls (1943), za kterou získala ocenění Distinguished Performance Medal od Drama League. Právě během účinkování v této hře se odehrála událost, která později inspirovala film Vše o Evě (1950). Bergner se ujala mladé herečky, která stávala před divadlem, a zaměstnala ji jako svou sekretářku. Ta se však pokusila "převzít" její život, což Bergner později vyprávěla spisovatelce Mary Orrové, která na základě tohoto příběhu napsala povídku "The Wisdom of Eve". V roce 1950 se Bergner vrátila do Londýna a od roku 1954 opět vystupovala i v Německu. Její filmová kariéra pokračovala sporadicky, objevila se například ve filmech Die Glückliche Jahre der Thorwalds (1962), Cry of the Banshee (1970) a Der Fußgänger (1974), který byl nominován na Oscara a získal Zlatý glóbus za nejlepší cizojazyčný film. Ocenění a odkaz Za své umělecké výkony získala Elisabeth Bergner řadu ocenění, včetně Schillerovy ceny města Mannheim (1962), Ceny Ernsta Lubitsche (1979) a rakouského Kříže za zásluhy o vědu a umění (1980). V roce 1982 obdržela cenu Eleonory Duse. V Berlíně byl po ní pojmenován městský park. Elisabeth Bergner zemřela 12. května 1986 v Londýně ve věku 88 let. Její paměti Bewundert viel und viel gescholten (Velmi obdivovaná a často haněná) byly publikovány v roce 1978. Zůstává jednou z nejvýznamnějších evropských hereček první poloviny 20. století, jejíž androgynní typ kombinující sexuální přitažlivost s ženskou touhou po emancipaci z ní učinil idol na jevišti i na plátně v meziválečné Evropě.