Boris Galkin

Boris Sergejevič Galkin, narozen 19. září 1947 v Leningradě (dnešní Petrohrad), je sovětský a ruský herec, režisér, scenárista, producent a skladatel. V roce 1999 získal titul Zasloužilý umělec Ruské federace. Vzdělání a začátky kariéry Boris Galkin se narodil v dělnické rodině Sergeje Michajloviče Galkina a Světlany Georgijevny Galkinové. V roce 1969 absolvoval Ščukinovu divadelní školu a následně působil jako herec a režisér v moskevských a novgorodských divadlech. V letech 1971 až 1977 byl členem souboru Moskevského divadla dramatu a komedie na Tagance. V roce 1977 dokončil režisérské studium na vyšších divadelních kurzech GITIS, což mu otevřelo další profesní možnosti. Průlom v kariéře Skutečný průlom v Galkinově kariéře přišel v roce 1977 s filmem V zone osobogo vnimaniya (V zóně zvláštní pozornosti), kde ztvárnil poručíka Viktora Pavloviče Tarasova, velitele elitní sabotážní skupiny výsadkářů. Film režiséra Andreje Maljukova se stal kultovním dílem sovětské kinematografie a získal si obrovskou popularitu s návštěvností přes 35 milionů diváků. Galkinova postava poručíka Tarasova se stala vzorem pro celou generaci mladých mužů a jeho výkon v tomto snímku byl natolik přesvědčivý, že se prakticky přes noc stal slavným. Film představoval nový žánr v sovětské kinematografii – sovětský thriller s vojenskou tematikou. Pokračování úspěšné kariéry Na úspěch filmu V zóně zvláštní pozornosti navázal v roce 1981 snímek Otvetnyy khod (Odvetný úder), kde si Galkin zopakoval roli Tarasova, tentokrát již v hodnosti kapitána. Tento film režiséra Michaila Tumanišviliho pokračoval v zobrazování výcviku sovětských výsadkářů a námořní pěchoty a upevnil Galkinovu pozici jako jednoho z nejpopulárnějších herců své generace. V 80. a 90. letech Galkin rozšířil svůj herecký rejstřík o další významné role. Zahrál si v dramatech jako Pomnish zapakh sireni (Pamatuješ vůni šeříku, 1992) a 22 iyunya, rovno v 4 chasa (22. června, přesně ve 4 hodiny, 1992). Mezi jeho další významné filmy patří Chyornyy kloun (Černý klaun, 1994) a Muzhskoy talisman (Mužský talisman, 1995). Galkin se neomezoval pouze na vojenská témata, v roce 1982 si například zahrál roli Gennadije v hudebním filmu Putešestvije budet prijatnym (Cesta bude příjemná). Pozdější kariéra Od roku 1996 působil Boris Galkin jako zástupce ředitele pro produkci filmového studia M. Gorkého. V dubnu 2003 se stal moderátorem televizního pořadu "Sloužím vlasti!" a v letech 2005 až 2008 zastával funkci prezidenta Cechu ruských filmových herců. V novém tisíciletí se Galkin proslavil rolí Sergeje Michajloviče Dedova v úspěšné sérii filmů Otstavnik (Vysloužilec), která začala v roce 2009. Tato role bývalého důstojníka speciálních jednotek mu přinesla novou vlnu popularity. Série pokračovala několika pokračováními, včetně Otstavnik 2 (2010) a nejnovějšího Otstavnik. Blizhniy boy (2023). Mezi jeho další významné projekty patří filmy jako Okhota na Vervolfa (Lov na vlkodlaka), We are from the future (Jsme z budoucnosti) a Mirror for a Hero (Zrcadlo pro hrdinu). Během své dlouhé kariéry se objevil ve více než sedmdesáti filmech a televizních seriálech, kde často ztvárňoval silné, autoritativní postavy, zejména vojáky a důstojníky. Osobní život Boris Galkin byl čtyřikrát ženatý. Jeho první manželkou byla herečka Irina Pečernikovová, se kterou se seznámil během studií. Později se oženil s Jelenou Demidovovou, jejíž děti Vladislava a Marii adoptoval a dal jim své příjmení. Vladislav Galkin se později stal známým hercem, bohužel v roce 2010 předčasně zemřel, což byla pro Borise Galkina obrovská tragédie. V roce 2013 se Boris Galkin oženil se zpěvačkou Innou Razumichinou, která je o 26 let mladší. V červenci 2017 se jim narodila dcera Anna, která se stala prvním biologickým dítětem tehdy sedmdesátiletého herce. Boris Galkin zůstává i ve svém pokročilém věku aktivním umělcem, který se věnuje nejen herectví, ale i režii, produkci a hudbě. Jeho všestranný talent a nezaměnitelný herecký projev z něj učinily jednu z výrazných osobností sovětské a ruské kinematografie.