Ruggero Deodato

„Nejnásilnější film všech dob,“ hlásal roku 1981 popisek amerického distributora u nechvalně proslulé kultovní klasiky Cannibal Ferox, u nás známé pod názvem Ženy od hluboké řeky. Jedno z mnoha kontroverzních děl režiséra Umberta Lenziho tvoří kostru tehdejšího italského rozkvětu gore filmů o střetu domorodých kmenů s civilizovaným člověkem, jehož násilné tendence vyprovokují brutální kanibalskou odezvu. Ženy od hluboké řeky byly podle Guinnesovy knihy rekordů zakázané v jednatřiceti státech, dodnes dokáží zvednout ze židle několika nechutnými scénami a snad nejdrastičtější smrt potkala českou rodačku Zoru Ullu Keslerovou, která je pozapomenutou osobností této italské exploatační vlny stejně jako hvězdou několika často vzpomínaných tuzemských děl.

Málokterý film dokázal ve světě vyvolat takové pozdvižení jako Kanibalové, které v roce 1980 natočil režisér Ruggero Deodato. Převést je do herního formátu proto slibuje nemalé žánrové hody.

Tradiční součástí programu Letní filmové školy je i sekce půlnočních filmů, které každodenně nabízejí artem zmoženým divákům a divačkám trochu oddechu. Pod dozorem Jiřího Flígla, ředitele kina Aero a organizátora Festivalu otrlého diváka, může publikum Filmovky každou festivalovou noc vyslyšet volání braku a pokleslosti. Letošní název sekce Trash a la Italiana jasně napovídá, do jaké země se po loňské německé exkurzi podíváme.

Ve věku 83 let v Římě zemřel italský filmař Ruggero Deodato, jehož raná exploatační tvorba sedmdesátých a osmdesátých let inspirovala mnoho hollywoodských režisérů. Největšího věhlasu se dočkal kontroverzní film Kanibalové, po jehož premiéře Deodata osočili, že vedle několika zvířat nechal v Amazonii zabít také lidi.

Život nebývá vždy krásný a příjemný. Následující třicítka filmů jej naopak vybarvuje v těch nejvíce znepokojivých barvách a její depresivní účinek často atakuje meze únosnosti. V této první části dojde na desítku vybraných titulů, zbylých dvacet představíme v pokračováních, která vyjdou o následujících víkendech.

Mezi nejslavnější horory sedmdesátých let by většina lidí zřejmě zařadila Čelisti, Texaský masakr motorovou pilou nebo Vymítače ďábla, ale zapomínat by se nemělo ani na Poslední dům nalevo. Půlstoletí starý kmotr exploatačních filmů o zločinu a trestu se podílel na vystřízlivění americké kinematografie, která začala k motivům vraždy a umírání přistupovat dospěleji, a v průběhu let si uchoval pozici filmu stejnou měrou kontroverzního i vlivného.

Pokud nepatříte k těm divákům a divačkám, kteří ihned po skončení filmu vypínají televizi či odcházejí z kina, jistě si všímáte způsobu, jakým tvůrci využívají také závěrečné titulkové sekvence. Jejich přítomnost a hudební podkres dnes bereme za samozřejmost, ale vždy tomu tak nebylo. Své postavení v závěru uměleckého díla si naopak vydobyly v průběhu let a písně, které je doprovází, mohou libovolně prohlubovat či naopak přetvářet dojem z právě skončeného snímku. Pojďme si ve stručnosti shrnout historii titulkových pasáží (v angličtině opening credits či ending credits) a zaměřit se na to, jak mohou různé melodie, texty písní či doprovodné animace manipulovat s publikem i po ukončení narativního díla.

Pro ty, které o svátcích unavuje pohádková klasika a Vánoce velmi často protrpí, je tu povídková antologie Deathcember. 22. prosince exkluzivně zamířila na tuzemskou VOD platformu SupremeXP a podobně jako adventní kalendář nabízí dvacet čtyři krátkých příběhů, navíc dva jako bonus.

Kinematografie a její tvůrci se vždy pokoušeli dosáhnout nejrůznějších extrémů a ta nejkontroverznější díla často souvisí s fenoménem snuff filmu, tedy skutečného záznamu lidské smrti. Jak tento diskutovaný mýtus vlastně vznikl a jak jej filmaři v průběhu let využívali, aby oklamali senzacechtivé publikum?

Hororový příběh o hledání záhadné čarodějnice smazal na sklonku minulého století rozdíly mezi filmovou fikcí a reálným dokumentárním záznamem. Lidé věřili, že sledují skutečnost, a laciný nezávislý projekt trhal kasovní rekordy.

Těžko uvěřitelných 30 let nás již dělí od začátku desetiletí, v němž se mainstreamová filmová tvorba posouvala k vypravěčským i stylistickým standardům, jaké ve větší míře přetrvávají dodnes. Která díla z 90. let se nejvíce zasloužila o progres filmové formy či žánrového zacílení?

Obzvláště v hororovém žánru tvůrci často zachází do obrazových extrémů, aby se o jejich práci mluvilo opravdu po celém světě. Jedním z nejtypičtějších příkladů budiž nechvalně známá japonská série, která začátkem devadesátých let zaměstnala pro svou vizuální přesvědčivost i FBI.

V celé historii kinematografie lze najít mnoho provokativních snímků, jejichž kultovní status je udáván převážně obrazovou či názorovou kontroverzí, kterou otevřeně vyvolávají. Před čtyřiceti lety měl premiéru dost možná nejslavnější zástupce kontroverzní filmové tvorby, jenž svým tvůrcům přinesl nejen specifické nesmrtelné renomé, ale třeba také obvinění z vraždy a hromadné zákazy promítání.