Toshio Matsumoto

Toshio Matsumoto (松本 俊夫, Matsumoto Toshio) (25. března 1932, Nagoja, prefektura Aiči, Japonsko – 12. dubna 2017) byl japonský filmový režisér, průkopník experimentálního filmu, multimediální a video umělec, filmový teoretik a pedagog. Vzdělání a počátky kariéry Matsumoto vystudoval Tokijskou univerzitu, kde v roce 1955 absolvoval obor estetika. Ihned po studiích nastoupil do společnosti Shinriken Films, která se specializovala na produkci dokumentárních filmů. Jeho režijním debutem byl experimentální propagační snímek Ginrin (Stříbrný kruh) z roku 1955, na kterém spolupracoval s uměleckým kolektivem Jikken Kobo (Experimentální dílna), jehož členy byli Yamaguchi Katsuro, Kitadai Shōzō a skladatel Takemitsu Tōru. Již v tomto raném díle se projevil Matsumotův inovativní přístup k filmové tvorbě. Dokumentární tvorba a teoretická činnost V pozdních 50. a 60. letech Matsumoto vyvinul novou formu dokumentární tvorby, kterou nazval "neo-dokumentarismus". V těchto dílech spojoval avantgardní estetiku s dokumentárním realismem, aby odhalil subjektivní a psychologické dimenze reality. Mezi významná díla z tohoto období patří Nishijin (Tkalci z Nishijinu) z roku 1961, který získal Stříbrného lva na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Benátkách, a Haha-tachi (Matka) z roku 1967, oceněný na stejném festivalu Zlatým lvem (hlavní cenou). Souběžně s filmovou tvorbou se Matsumoto věnoval i psaní teoretických textů o filmu a vizuálním umění. Průlom v celovečerní tvorbě Jeho nejslavnějším filmem je Funeral Parade of Roses (Bara no Soretsu) z roku 1969, který představuje zásadní dílo japonské kontrakinematografie. Tento film, volně inspirovaný Sofoklovým Oidipem, sleduje transgender ženu pohybující se v tokijských podzemních hostesských klubech. Snímek kombinuje surrealistické obrazy, dokumentární realismus a experimentální techniky. Funeral Parade of Roses je japonský surrealistický experimentální dramatický artový film, který spojuje prvky uměleckého, dokumentárního a experimentálního filmu. Dílo je považováno za součást japonské nové vlny a mělo údajně vliv na Stanleyho Kubricka při natáčení jeho adaptace románu Anthonyho Burgesse Mechanický pomeranč z roku 1971. Film je považován za milník jak v japonské nové vlně, tak ve světové kinematografii a představuje zásadní dílo v kánonu queer kinematografie. Zatímco významné filmy souběžné francouzské nové vlny často projevovaly buď chronickou lhostejnost, nebo otevřenou apatii vůči životům a zkušenostem queer lidí, Matsumotův film je neomlouvavě queer. Další významná díla Po úspěchu svého debutu Matsumoto rozšířil svou činnost a vytvořil bezpočet děl napříč žánry, včetně komerčních narativních filmů jako Shura (Demons) z roku 1971 a Dogra Magra z roku 1988, experimentálních filmů jako Atman (1975) a Engram: Kioku Konseki (Engram: Stopy paměti, 1987), a videoartových děl jako Metastasis: Shinchintaisha (Metastáza: Metabolismus, 1971) a Shift: Danso (Shift, 1982). Shura (Demons) vypráví příběh odehrávající se v období Edo, kdy Soemon, rónin žijící pod jménem Gengobe v Tokiu, je zadlužený a neschopný získat potřebné finance, aby se připojil k 47 róninům v jejich pomstě. Tráví dny pitím saké a noci s gejšami, zejména s Koman, která mu slibuje věčnou lásku. Tato láska se však ukáže jako vrtkavá, neboť Koman je vdaná žena. Poté, co je Soemon podveden Koman a jejím manželem Sangoró, upadá do krvavé spirály šílenství a násilí. Film je natočen podle divadelní hry kabuki a představuje působivě ztvárněný příběh pomsty a šílenství. Jeho poslední celovečerní film Dogra Magra (1988) vypráví o mladém muži, který zabije svou nevěstu v den své svatby a zešílí. Probouzí se v ústavu pro choromyslné bez paměti, vydán napospas dvěma záhadným lékařům. Dozvídáme se, že je obviněn z vraždy své nevěsty v den jejich svatby, přičemž příčinou tohoto hrozného činu byly genetické vzpomínky jednoho z jeho předků, které byly předány jeho krevní linií a spuštěny čtením tajemného svitku zobrazujícího hanebné činy jeho nechvalně známého příbuzného. Jak ho dva lékaři léčí, realita a fantazie se rozostřují a pacient si přestává být jistý svou identitou i experimenty svých lékařů. Tento film je adaptací slavného románu Kyusaku Yumena, gotického příběhu zasazeného do historického období s pocitem snového děsu, který připomíná Kiyoshiho Kurosawu a jeho film Cure. Dogra Magra je úchvatně natočená fantasmagorie kameramanem Tatsuo Suzukim. Pedagogická činnost a odkaz Matsumoto publikoval mnoho knih o fotografii a byl profesorem a děkanem umění na Kjótské univerzitě umění a designu. Byl také prezidentem Japonské společnosti pro obrazová umění a vědy. Matsumoto sehrál klíčovou roli jako průkopnická osobnost japonského experimentálního filmu. Žil v Tokiu až do své smrti 12. dubna 2017. Jeho poslední dílo, Toro no Ono (Toro Axe), bylo dokončeno v roce 2012. Toshio Matsumoto zůstává jednou z nejvýznamnějších postav japonské kinematografie, jehož experimentální přístup k filmové tvorbě, teoretické práce a pedagogická činnost významně ovlivnily vývoj japonského filmu a videoartu. Jeho díla se vyznačují inovativním využitím filmových technik, zkoumáním témat identity, sexuality a společensko-politických otřesů, a schopností překračovat hranice konvenční kinematografie.