Leni Riefenstahl

Rodiče Leni Riefenstahlové žili v berlínské čtvrti Wedding, otec byl prosperujícím obchodníkem s topením a ventilací. Její o tři a půl roku mladší bratr Heinz zemřel v 38 letech na ruské frontě. Do jednadvaceti Leni žila u rodičů, ale navzdory přáním otce studovala tanec a zanedlouho měla vystoupení v Mnichově, Berlíně a Praze. Podle jejích memoárů se běh jejího života dramaticky změnil, když čekala na soupravu metra na berlínské stanici Nollendorfplatz. V posledních šesti měsících žila celou bytostí jen tancem, najednou ale cítila bolest v poraněném koleni. Byla na cestě k dalšímu doktorovi, hledala někoho, kdo by ji zase postavil na nohy a umožnil jí znovu tancovat. Její pohled ulpěl na reklamním plakátu na zdi proti nástupišti. Barvitý plakát propagoval film s prorockým názvem Berg des Schicksals (Hora osudu). Na poutači dále stálo: ?Ein Film aus den Dolomiten von Dr. Arnold Fanck? (Film z Dolomitů od dr. Arnolda Fancka). Film právě uváděli v nedalekém kině. Riefenstahlová stála jako v transu. Souprava, která právě přijela, odjela bez ní. Místo k doktorovi odešla ze stanice a brzo se ocitla v naprosto jiném světě - sledovala strhující záběry majestátních hor. Horou osudu dr. Fancka byla natolik okouzlena, že se na něj chodila dívat každý večer celý týden. To byl počátek jejích vlastních horských filmů a nové dráhy jako filmové herečky a režisérky. Riefenstahlová se poprvé objevila na plátně v Der heilige Berg (Svaté hoře, ?napsané pro tanečnici Leni Riefenstahlovou"), režírované dr. Arnoldem Fanckem, jenom asi osmnáct měsíců po onom osudném dni na stanici metra Nollendorfplatz. Několik týdnů po shlédnutí Fanckovy Hory osudu se jí podařilo setkat se v Berlíně s režisérem samým. Po úspěšné operaci kolena Riefenstahlová navštívila Fancka u něj doma ve Freiburgu u Schwarzwaldu. Brzy se začala objevovat ve Fanckovývh filmech, s Luisem Trenkerem jako hereckým partnerem. Její sen se začínal naplňovat, brzy však litovala, že tyto dva muže vůbec potkala. Po rolích v několika filmech se Riefenstahlová pustila do režírování, což bylo pozoruhodné v branži, které tehdy dominovali muži ještě více než teď. ?Dr. Fanck vždy tvořil krásné záběry, které díky zadnímu nasvícení, sněhu, třpytu, květům atd. vyvolávaly dojem pohádky, ale zápletka bývala realistická. Navíc jsem měla pocit, že realistické příběhy vyžadují taky realistické záběry. To znamená pokud chcete předvést krásné záběry, které mám ráda, pak byste taky měli přijít s příběhem, vycházejícím ze světa pohádek, legend nebo balad, kde krásné téma je nutností. Zatímco v běžném životě, kde někdo někoho zachrání, nebo když letíte, tím myslím když se děje něco realistického, může svítit slunce, ale taky počasí může být mizerné, jako ve skutečném životě.? I přes pokročilý věk je stále aktivní filmařkou, ale nikdy nebyla schopná ze sebe setřást zatíženost minulostí, která na ní ulpěla před více než půl stoletím. Navzdory (někteří říkají díky) svému zjevnému talentu herečky, tanečnice, režisérky, kameramanky a fotografky se prostě nedokáže zbavit dobyu Třetí říše. Přestože její filmy měly nesmírný vliv, pro ni samotnou je těžké dosáhnout veřejného uznání. Její pokus v 50. letech oživit svou režijní dráhu skončil nezdarem. Často napodobovaná, ale zřídkakdy oceňovaná umělkyně dodnes zůstala kontroverzním páriou. Ironicky to byly právě řemeslně dokonalé černobílé záběry Hitlera, nacistických rituálů a Olympiády Jesse Owense, které udržely její genialitu i minulost ve veřejném povědomí. Slovy Ray Müllera, autora dokumentu Die Macht der Bilder, "její tragédií byl její talent." 100. narozeniny chce oslavit uvedením svého nového filmu, prvního od roku 1954, Impressionen unter Wasser (Imprese pod vodou). 28. Letní filmová škola