Pascale Roberts

Pascale Roberts (21. října 1930, Boulogne-Billancourt, Hauts-de-Seine, Francie – 26. října 2019) byla francouzská filmová a televizní herečka s bohatou kariérou trvající více než šest desetiletí. Narodila se jako Marie-Josée Walsain-Laurent a během dětství překonala onemocnění poliomyelitidou, což ji však nezabránilo v rozvoji úspěšné herecké kariéry. Počátky kariéry Svou hereckou dráhu zahájila v 50. letech 20. století, kdy začala studovat dramatické umění v Paříži. Její filmový debut přišel v roce 1956 ve snímku Mémoires d'un flic režiséra Pierra Foucauda. V následujících letech se specializovala především na role femme fatale, kde mohla využít svůj výrazný vzhled. Mezi její rané filmy patří Les Moutons de Panurge (1960), Dans la gueule du loup (1961) a Nous irons à Deauville (1962), kde často hrála po boku Eddieho Constantina. Změna směřování kariéry Významným milníkem v její kariéře byl thriller Compartiment tueurs (1965) režiséra Costy-Gavrase, který předznamenal její pozdější přechod k temnějším rolím. Tento posun se naplno projevil v 70. letech, kdy ztvárnila výraznou roli ve filmu Dupont Lajoie režiséra Yvese Boisseta. V 80. letech pokračovala v dramatických rolích, zejména ve filmech noir, kde se objevila po boku Alaina Delona – nejprve v Trois hommes à abattre (1980) Jacquese Deraye a následně jako narkoman v Pour la peau d'un flic (1981). Její filmografie z tohoto období zahrnuje také Le Grand chemin (1986) Jeana-Loupa Huberta. Spolupráce s Robertem Guédiguianem Devadesátá léta přinesla Pascale Roberts novou etapu kariéry, kdy se stala jednou z klíčových hereček v tvorbě marseillského režiséra Roberta Guédiguiana. Jejich spolupráce začala filmem À la vie, à la mort! (1994) a pokračovala snímkem Marius and Jeannette (1997), kde ztvárnila postavu Caroline. Tento film, odehrávající se v dělnické čtvrti L'Estaque v Marseille, vypráví příběh lásky mezi osamělou matkou dvou dětí pracující jako pokladní a hlídačem opuštěné cementárny. Za svůj výkon v tomto filmu byla Roberts nominována na Césara. Spolupráce s Guédiguianem pokračovala filmy A l'attaque! (1999), La ville est tranquille (2000), kde se podílela na zobrazení složitých sociálních vztahů v Marseille, Mon père est ingénieur (2004) a Lady Jane (2008). V posledním jmenovaném snímku, který je temným thrillerem o přátelích z dětství, kteří se znovu setkávají kvůli únosu dítěte, ztvárnila menší, ale významnou roli Solange. Televizní kariéra a pozdní léta Vedle filmové tvorby se Pascale Roberts věnovala také televizní a divadelní práci. Její největší televizní úspěch přišel v roce 2008, kdy se připojila k populárnímu francouzskému seriálu Plus belle la vie, kde až do roku 2016 ztvárnila postavu Wandy Legendre, excentrické důchodkyně a matky postavy Blanche Marci. Tato role jí přinesla značnou popularitu u širokého publika. Ze seriálu musela odejít ze zdravotních důvodů. Osobní život V osobním životě byla Pascale Roberts třikrát vdaná. Jejím prvním manželem byl v roce 1957 herec Pierre Mondy, manželství však skončilo rozvodem po několika letech. Později se provdala za spisovatele Pierra Reye. Pascale Roberts zemřela 26. října 2019 v Paříži ve věku 89 let po dlouhé nemoci, pouhých pět dní po svých narozeninách. Odkaz Pascale Roberts zanechala významnou stopu ve francouzské kinematografii jako všestranná herečka, která dokázala přesvědčivě ztvárnit širokou škálu postav – od svůdných femme fatale přes dramatické role až po charakterní postavy v sociálně zaměřených filmech. Její dlouhodobá spolupráce s Robertem Guédiguianem přispěla k vytvoření autentického filmového obrazu Marseille a jejích obyvatel. Díky své práci v televizi, zejména v seriálu Plus belle la vie, zůstala až do konce své kariéry v povědomí francouzského publika.