Ivo Vodseďálek

Ivo Vodseďálek (8. srpna 1931, Praha – 19. září 2017) byl český básník, spisovatel, výtvarník, scenárista a příležitostný herec. Patřil k významným osobnostem české neoficiální literární scény po roce 1948, přičemž jeho umělecká činnost zahrnovala kromě literatury také působení ve filmové tvorbě. Raný život a vzdělání Ivo Vodseďálek se narodil jako syn úředníka Městské spořitelny pražské a vnuk MUDr. Františka Vodseďálka, přispěvatele Národních listů. Po ukončení povinné školní docházky v pražských Vršovicích absolvoval reálné gymnázium na Novém Městě v Praze v Ječné ulici, kde byli jeho spolužáky a přáteli mj. Zbyněk Fišer (později známý jako básník Egon Bondy), pozdější politik Zdeněk Mlynář či sochař a básník Karel Žák. Po maturitě v roce 1950 pracoval jako stavební dělník v Praze a jako montér na Nové huti Klementa Gottwalda v Ostravě. Od roku 1953 byl zaměstnán jako projektant v národním podniku Chemoprojekt, kde působil až do roku 1988. Filmová kariéra Jako herec se Ivo Vodseďálek podílel na filmu Příliš hlučná samota (1994, režie Věra Cais). Tento česko-francouzsko-německý snímek byl natočen podle stejnojmenného románu Bohumila Hrabala a v hlavní roli Haňti se představil francouzský herec Philippe Noiret. Film vypráví příběh stárnoucího Haňti, který pracuje ve sběrně jako balič starého papíru, chystá se do důchodu a lis, u něhož léta pracuje, si chce vzít s sebou. Žije si své poklidné dny, plné obyčejných i neobyčejných setkání s lidmi, kteří přivážejí papír do sběru, i s imaginárními hosty. Čte si, sní o krásné cikánce Ilonce a popíjí s přáteli. Jeho poklidný život se však začne hroutit a zklamaný muž, který nečekaně ztrácí smysl života, vidí jediné řešení, jak završit své celoživotní dílo. Zajímavostí je, že Bohumil Hrabal se ve filmu symbolicky objevil v epizodní roli muže s vozíkem. Ivo Vodseďálek se také objevil v dokumentárním filmu She Sat in a Glass House Throwing Stones (1993), který režírovali Bernd Neuburger a Nadja Seelich. Tento snímek je portrétem básnířky Jany Černé, dcery Mileny Jesenské, milenky Franze Kafky. Za fasádou soudobé Prahy s cestovními kancelářemi a McDonald's vede tunel do světa za pohlednicemi, kde přátelé Jany Černé, pražští podivíni, básníci a filozofové, vyprávějí o této výjimečné, vášnivé ženě. Významným příspěvkem Iva Vodseďálka k české kinematografii byl třídílný dokumentární seriál Česká vzduchoplavba (2003, režie Olga Kaufmanová), kde působil jako spoluautor scénáře. Tento dokument mapuje historii balónového létání v českých zemích od jeho počátků, kdy první balón vzlétl v roce 1783 ve Francii a v pražské Stromovce pak jen o dva roky později. Historicky tedy patříme k průkopníkům balónového létání, což platí i o jeho renesanci ve dvacátém století. Čeští balónoví letci nechyběli na žádném významném světovém setkání či soutěži - pokud jim to ovšem režim dovolil. Neboť ač to dnes zní neuvěřitelně, činností "balónklubů" se nejednou zabýval i sám ÚV KSČ. Dokument také zdůrazňuje estetickou hodnotu této technické i sportovní disciplíny, která se stala vděčným tématem pro české filmy, televizní inscenace i pro malíře jako byl Kamil Lhoták. Seriál se skládá ze tří dílů: 1. Od andělů k balonovým pilotům, 2. Plynové balóny, 3. Montgolfiéry. Další umělecká činnost Ivo Vodseďálek byl především známý jako český básník, výtvarník a podnikatel v cestovním ruchu. Jeho literární díla začala oficiálně vycházet až v 90. letech, ačkoliv tvořil již od přelomu čtyřicátých a padesátých let. Patřil k významným autorům neoficiální literární scény po roce 1948. Během komunistického režimu existovalo jeho dílo výhradně v samizdatu; vycházet tiskem začalo teprve po roce 1989. V té době se Ivo Vodseďálek rovněž stal známým jako výtvarník a v roce 2000 svou knihou Felixír života získal uznání též jako pozoruhodný esejista. V letech 1950–1953/1955 vedl spolu s Egonem Bondym samizdatovou edici Půlnoc. V ní publikoval krátkou sbírku Trapná poesie, která se stala proklamací autorova vlastního literárního stylu. Hlavními motivy jsou trapnost, stud, bezradnost nad nenaplněnými očekáváními uměleckými i politickými. Dílo Iva Vodseďálka lze bez nadsázky označit za jeden z neobjevených pokladů moderní české literatury, tedy v tom smyslu, že širším čtenářským vrstvám je autor téměř neznámý - v literární obci se ovšem Vodseďálkovo dílo těšilo a těší až kultovnímu postavení. Mezi jeho přátele a obdivovatele patřili takoví velikáni české kultury jako Bohumil Hrabal, Vladimír Boudník nebo Egon Bondy.