Dagmar Kmínková

Dagmar Kmínková, 22. 4. 1928, Praha, Československo – 2003, Praha, Česká republika, herečka Dagmar Kmínková se narodila 22. dubna 1928 v Praze. Během svého života používala po sňatcích různá příjmení - Dagmar Špičková (1. provdaná), Dagmar Pokorná (2. provdaná), Dagmar Heráková (3. provdaná) a Dagmar Hercíková (4. provdaná). V titulcích byla někdy uváděna také jako Dáďa Kmínková nebo Dáša Kmínková. Dětská filmová kariéra Dagmar Kmínková byla dcerou režiséra Oldřicha Kmínka (1892-1948) a jeho manželky, scénáristky Jarmily Kmínkové. Již v dětském věku se objevila v otcových filmech. Ve čtyřech letech poprvé stála před kamerou v melodramatu Zlaté ptáče (1932). Další role jí přinesly pohádky Perníková chaloupka (1933) a Sněhurka a sedm trpaslíků (1933), opět v režii jejího otce Oldřicha Kmínka. V Perníkové chaloupce ztvárnila roli Mařenky, zatímco ve Sněhurce a sedmi trpaslících hrála postavu tlustého trpaslíka. V roce 1934 se objevila ještě v dětské roli Olinky ve filmu Slon zachráncem. Poválečná divadelní a filmová kariéra Teprve po druhé světové válce začala Dagmar Kmínková hrát divadlo. Její první štací bylo Divadlo města Žižkova (1947-1949). V nevelkých rolích se znovu objevovala i ve filmu, například v komediích Červená ještěrka (1948) nebo Slovo dělá ženu (1952). Ve filmu Červená ještěrka (1948) se objevila po boku známých herců jako byli Jindřich Plachta, Vlasta Fabianová, Václav Voska, František Filipovský, Miloš Kopecký a další. V padesátých letech vystřídala Dagmar Kmínková několik angažmá mimo Prahu. Hrála například v Mladé Boleslavi, Plzni nebo Hradci Králové. Do hlavního města se vrátila v rámci působení ve Vinohradském divadle (tehdy pod názvem Ústřední divadlo československé armády), později to bylo Vesnické divadlo nebo Divadlo Spejbla a Hurvínka. Pozdější filmová tvorba Na přelomu 50. a 60. let odehrála Dagmar Kmínková své poslední filmové role. Jako písařka se objevila v komedii Konec jasnovidce (1957), maminku jednoho z dětských hrdinů hrála ve filmu Deštivý den (1962), naposledy stála před kamerou v rámci povídkového filmu Místo v houfu (1964). Ve filmu Konec jasnovidce (1957) se objevila po boku takových hereckých osobností jako byli Miloš Kopecký, Jiřina Bohdalová, Josef Kemr, František Filipovský, Vladimír Menšík, Miroslav Horníček a Josef Hlinomaz. Film Deštivý den (1962) vyprávěl příběh Jany Černé, která jako každý všední den vypravuje své děti do školy. Pak spolu utíkají deštivým ránem na tramvaj. Listonoška jí stačí předat telegram od manžela, který se večer vrátí po čtyřech týdnech ze služební cesty. Děti vystoupí u školy a Jana pokračuje na polikliniku, kde je zdravotní sestrou na dětském oddělení. Její poslední film Místo v houfu (1964) byl povídkovým dramatem z Československa. Ve třech povídkách se debutující scenárista Antonín Máša se ctí vyrovnal se zadáním zobrazit téma "současná mládež a její vztah ke společnosti". Dagmar Kmínková zemřela v roce 2003 v Praze ve věku 75 let. Během své herecké kariéry prošla jak filmem, tak divadlem, přičemž její filmová kariéra začala již v dětství díky otci režisérovi a pokračovala v dospělosti menšími, ale zajímavými rolemi v českých filmech.