Michel Fano

Michel Fano, narozen 9. prosince 1929 v Paříži, je francouzský hudební skladatel, zvukový designér, filmař a spisovatel. Patří mezi nejvýznamnější osobnosti v oblasti filmové hudby a zvukového designu, který zásadně ovlivnil přístup k práci se zvukem ve filmu. Hudební vzdělání a počátky kariéry Michel Fano absolvoval dlouhá studia na pařížské konzervatoři, kde se věnoval harmonii, fuze a kompozici. Zásadní vliv na jeho tvorbu mělo studium u Oliviera Messiaena, v jehož domě se také seznámil s Jeanem Barraquém a Pierrem Boulezem. V 50. letech se aktivně účastnil činnosti skupiny Domaine Musical, kde byla uvedena jeho Sonáta pro dva klavíry (1952), která otevřela cestu k "zobecněnému" seriálnímu přístupu v hudbě. Ve stejném období se setkal s Pierrem-Jeanem Jouvem, s nímž vytvořil autoritativní studii o opeře Wozzeck Antona Berga (1953), což významně ovlivnilo jeho pozdější přístup ke zvuku v kinematografii. Filmová kariéra a zvukový design Po návratu z vojenské služby v Alžírsku (1956) se Fano začal věnovat filmu jako zvukový inženýr. Se svým bratrem Jacquesem založil produkční společnost Son Aurafilms, která koprodukovala filmy Alaina Resnaise, včetně významných děl jako Hiroshima mon amour a Last Year at Marienbad. Fano vyvinul koncept "continuum sonore" (zvukového kontinua), který popisuje potenciál filmového soundtracku interagovat s vizuálním obsahem. Tento přístup se stal jeho charakteristickým rukopisem. Spolupráce s Alainem Robbe-Grilletem Od roku 1962 do roku 1975 Michel Fano pravidelně spolupracoval s Alainem Robbe-Grilletem, představitelem hnutí Nového románu, na filmových projektech. Vytvořil pro něj tzv. "partitions sonores" (zvukové partitury) pro pět jeho filmů. Mezi nejvýznamnější patří L'Immortelle (1963), který získal prestižní cenu Louise Delluca, Trans-Europ-Express (1966), L'Homme qui ment (1968) - který Fano považoval za svůj nejlepší příspěvek, L'Eden et après (1970) a Le Jeu avec le feu (1975). V těchto dílech Fano integroval všechny zvuky filmu (řeč, ruchy, hudbu) do svého hudebního přístupu, čímž vytvořil nový způsob poslechu a specifické vnímání hudby v kinematografii. Dokumentární tvorba Významnou součástí Fanovy filmové kariéry jsou dokumentární filmy. Společně s Françoisem Belem a Gérardem Viennem vytvořil dva pozoruhodné přírodopisné dokumenty - Le Territoire des autres (1970), kde působil také jako spolurežisér, a La Griffe et la dent (1976). První z nich je výsledkem sedmi let natáčení a dvou let střihu, s originální a neobvyklou zvukovou partiturou. Film sleduje divoká zvířata Evropy vytlačená z jejich přirozených teritorií. Druhý dokument se zaměřuje na africkou krajinu a interakce mezi zvířaty, s důrazem na dynamiku skupin a vztahy mezi různými druhy. Oba filmy se vyznačují propracovaným zvukovým designem, který je považován za Fanův nejinvenčnější počin. Michel Fano také režíroval řadu hudebních dokumentů, včetně sedmidílné televizní série Introduction à la musique contemporaine (1980). Jako pedagog vyučoval zvukové inženýrství na IDHEC a FÉMIS, kde vedl katedru zvuku, a také na Centre National de la Bande dessinée et de l'Image v Angoulême a na filmové škole INSAS v Bruselu. Byl pravidelně zván jako hostující pedagog v zahraničí, zejména na Kubě. Po mnoho let předsedal G.R.E.C. (Groupe de Recherches et d'Essais Cinématographiques) a technické komisi pro obraz a zvuk SACEM. Na žádost Pierra Bouleze se stal jedním z administrátorů institutu IRCAM, kde studoval software pro psaní a kompozici. V roce 1995 se Michel Fano krátce vrátil ke kompozici s cyklem Fab a pokračoval ve své práci se zvukem, čímž se etabloval jako přední odborník na vztah mezi zvukem a obrazem. Jeho přínos pro filmovou hudbu a zvukový design zůstává zásadní pro pochopení moderního přístupu k filmovému zvuku.