Jiří Ostermann

Jiří Ostermann, narozen 4. října 1935 v Praze, zemřel 2. září 1990 v Torontu, byl český recitátor, textař, herec a významná osobnost české kulturní scény 60. let 20. století. Jiří Ostermann byl český recitátor, textař a herec, který v 60. letech v Československu proslul především jako propagátor beatnické poezie a jazzu. Jeho umělecká dráha začala již v 50. letech, kdy se věnoval recitaci na jevišti. Během vojenské služby v letech 1955-1956 působil v divadle v Českém Těšíně. V roce 1962 začal vystupovat s dalšími umělci v uskupení nazvaném Poetický kabaret, které hledalo v Praze prostory pro svá představení. Zlomovým okamžikem v jeho kariéře se stal rok 1963, kdy se stal hlavním iniciátorem založení stálé scény Viola, která se nacházela nedaleko divadla a jazzového klubu Reduta. Ostermann přišel s nápadem na vytvoření tohoto prostoru a oslovil ředitele Restaurací a jídelen Prahy 1 Karla Majera, který byl milovníkem poezie a přítelem básníka Jana Skácela. Majer nabídl Ostermannovi malou vinárnu v secesním domě architekta Osvalda Polívky, která nesla jméno Viola. První představení v Poetické vinárně Viola se uskutečnilo 22. července 1963 pod názvem "Komu patří jazz". Během tohoto večera zazněly za doprovodu jazzové hudby verše Ginsberga, Ferlinghettiho, Vozněsenského a dalších autorů. Tento prostor, který Ostermann založil pro 80 diváků, se stal kultovním místem, kde se kromě vynikajícího jazzu a poezie světových autorů hrálo také mimořádně kvalitní komorní divadlo. V letech 1963 až 1965, kdy Jiří Ostermann vedl Violu, zde inscenoval několik významných představení, mezi něž patřily: "Komu patří jazz" (premiéra 22. července 1963, 100 repríz), "Klaunyjáda damúr" (premiéra 12. srpna 1963, 25 repríz), "Poezie Allena Ginsberga" (premiéra 28. září 1963, 61 repríz), "Džez náš vezdejší" (premiéra 20. března 1964, 61 repríz), "Startuji ze San Francisca" (premiéra 24. června 1964, 15 repríz) a "Poezie Gregory Corsa" (premiéra 14. října 1964, 17 repríz). Atmosféra ve Viole byla zcela výjimečná a nonkonformní. Představení byla doprovázena jazzovou hudbou, po nich se často "jamovalo" do pozdních večerních nebo časných ranních hodin. Viola se stala místem, kde se setkávali lidé, kteří spolu jinde nemohli komunikovat. Pro tehdejší režim to byl nepřípustný podnik, což vedlo k tomu, že v roce 1965 v souvislosti s návštěvou amerického básníka Allena Ginsberga musel Ostermann z Violy odejít. Po odchodu z Violy kvůli neshodám ohledně dalšího směřování scény emigroval Jiří Ostermann v roce 1968 do Kanady, kde postupně žil v Edmontonu, Vancouveru, Windsoru a Torontu. Společně s Jiřím Martínkem, svým spolupracovníkem z období Violy, který ho následoval do Kanady, se pokoušel pokračovat v práci, kterou započal ve Viole, ale tyto snahy ztroskotaly především kvůli jazykové bariéře. V Kanadě si Ostermann dlouhou dobu vydělával na živobytí jako číšník. V kanadském exilu pracoval Jiří Ostermann v různých profesích. Měl umělecké ambice, ale neprosadil se. V 80. letech působil jako číšník v divadle Lime Light Theater v Torontu. V roce 1990 navštívil na tři týdny Prahu. Poté, co zklamaně zjistil, že éra Violy z let 1963-1965 byla do značné míry zapomenuta, vrátil se do Toronta, kde krátce nato, 2. září 1990, zemřel. Jiří Ostermann zůstává významnou, byť dnes poněkud pozapomenutou osobností české kulturní scény 60. let, která svým průkopnickým přístupem k prezentaci beatnické poezie a jazzu výrazně ovlivnila kulturní dění v tehdejším Československu.