Peter Vere-Jones

Peter Vere-Jones, narozen 21. října 1939 v Cheshire v Anglii, zemřel 26. ledna 2021 v Novém Zélandu, byl anglicko-novozélandský herec, jehož všestranná kariéra zahrnovala divadlo, film, televizi a rozhlas. Raný život a začátky kariéry Peter Vere-Jones se s rodinou přestěhoval na Nový Zéland jako dítě v roce 1949, kde se usadili v oblasti Wellington. Jeho herecká kariéra začala v roce 1962, kdy začínal především v rozhlasových hrách státního rozhlasu. Brzy se stal jednou z klíčových osobností novozélandské dramatické scény a podílel se na několika významných projektech v počátcích novozélandské televize, včetně televizní hry The Evening Paper (1965), prvního novozélandského dramatického seriálu The Alpha Plan (1969) a prvního místního televizního dramatu natočeného v barvě The Killing of Kane (1971). Filmová kariéra a spolupráce s Peterem Jacksonem Vere-Jones je známý především svou spoluprací s režisérem Peterem Jacksonem, pro kterého pracoval na čtyřech filmech. Propůjčil svůj charakteristický hlas postavě lorda Crumba ve filmu Bad Taste (1987) a v Jacksonově následujícím filmu Meet the Feebles (1989) namluvil hrocha Bletche a červa Arthura. Objevil se také v kultovním hororu Dead Alive (1992, známý také jako Braindead), který je považován za jeden z nejkrvavějších filmů všech dob. V pozdější fázi kariéry namluvil jednoho z pavouků ve filmu The Hobbit: The Desolation of Smaug (2013). Mezi jeho další filmové role patří hlavní role ve filmu Pictures (1981), kde ztvárnil mladého fotografa vyvolávajícího kontroverzi vystavováním fotografií Maorů zajatých koloniálními vojsky. Téhož roku se objevil v menší roli ve válečném filmu Bad Blood režiséra Mikea Newella. Dále účinkoval ve filmech Dangerous Orphans Johna Lainga a Second-Hand Wedding Paula Murphyho. Televizní a divadelní kariéra V televizním světě se Vere-Jones proslavil účinkováním v populárním novozélandském seriálu Shortland Street, kde ztvárnil dvě různé role. Objevil se také v mezinárodně úspěšných seriálech jako Xena: Warrior Princess a Hercules: The Legendary Journeys, kde mimo jiné ztvárnil postavu Dia. Mezi jeho další televizní projekty patřily role v seriálu Pukemanu (1971-72) a v televizních hrách The Good Samaritan a Casualties of Peace. Na divadelních prknech ve Wellingtonu, kde během více než 40 let ztvárnil desítky rolí, exceloval v hlavních rolích v inscenacích Amadeus, Waiting for Godot, No Man's Land (jedna z mnoha her Harolda Pintera v jeho repertoáru) a State of the Play Rogera Halla. Od roku 2000 byl prvním hercem od dob samotného Bruce Masona, kterému bylo dovoleno uvádět Masonovu sólovou hru The End of the Golden Weather, která je považována za jeden ze základních kamenů novozélandského divadla. Osobní život a ocenění V roce 1989 Vere-Jones bojoval s rakovinou tlustého střeva, což bylo zdokumentováno v televizním dokumentu Crisis: One Man's Fight. Z nemoci se plně zotavil. V roce 2002 byl jmenován důstojníkem Novozélandského řádu za zásluhy (ONZM) za služby psaní a herectví. Žil se svou manželkou Sue a měl dvě děti, Benjamina a Emmu. Peter Vere-Jones byl jedním z posledních představitelů generace původních profesionálních novozélandských herců a svým všestranným talentem a charakteristickým hlasem zanechal nesmazatelnou stopu v novozélandské kulturní historii.