Josef Henke

Josef Henke (12. ledna 1933, Mladá Boleslav – 19. března 2006, Praha) byl významný český režisér, scenárista a autor rozhlasových her. Narodil se v rodině ředitele zdravotního ústavu Josefa Henkeho (1904–1980), jeho matka Anna zemřela, když mu byly pouhé tři roky. Vzdělání a počátky kariéry Po maturitě na Raisově reálném gymnáziu v Jičíně v roce 1951 začal studovat režii na DAMU, kterou absolvoval v roce 1955. Již během studií spolupracoval s rozhlasem, televizí i divadlem. V Krškově snímku Stříbrný vítr (1954) se objevil jako světlovlasý student a v Kachyňově Králi Šumavy (1959) ztvárnil menší roli člověka zadrženého při útěku na Západ. Jeho profesní dráha začala v roce 1955, kdy se stal režisérem v divadle D 34. V letech 1958–1960 působil v Československém rozhlasu, poté se krátce vrátil do divadla E. F. Buriana. Od roku 1962 režíroval v Brně a do roku 1971 pracoval v Československém rozhlase Praha. Filmová a televizní tvorba Josef Henke patří mezi významné osobnosti české televizní a filmové režie 60. a 90. let. K jeho nejvýznamnějším televizním dílům patří Stenotypisté (1969), adaptace slavné divadelní hry amerického dramatika Murraye Schisgala. Tato televizní inscenace vypráví příběh dvou lidí, Paula a Sylvie, kteří tráví všechen čas spolu v jedné kanceláři, zatímco léta nezadržitelně plynou a oni stále sní své marné a poněkud bláhové sny. Jde o alegorický obraz lidského života, který i přes svou mrazivost vyniká krásou. Dalším významným dílem Josefa Henkeho je televizní inscenace Manon Lescaut (1970), adaptace slavné veršované divadelní hry Vítězslava Nezvala podle románu Abbé Prévosta. Henke s mimořádným citem pro básnickou hodnotu přenesl na obrazovku příběh lásky rytíře de Grieux a hříšné světice Manon. V hlavních rolích excelovali Jana Preissová jako Manon a Petr Štěpánek jako rytíř de Grieux. Inscenace vynikala poetickými salony s množstvím zrcadel, dekorativními svícny a splývavými závěsy, což bylo dílo slovenského scénografa Ladislava Vychodila. Období normalizace a návrat V roce 1971 byl Josef Henke z politických důvodů propuštěn z rozhlasu a měl zákaz činnosti v rozhlase i televizi. Důvodem bylo mimo jiné natočení desky Kde končí svět na památku Jana Palacha v roce 1968 družstvem Ariston, které Henke založil. Během normalizace pracoval ve Východočeském divadle, v mosteckém divadle a divadle S + H. Věnoval se také režii v loutkovém divadle, audiovizuálním performancím a působil i v animovaném filmu. Po sametové revoluci se v roce 1990 vrátil do rozhlasu a stal se šéfrežisérem Československého rozhlasu Praha. Krátce působil jako šéfredaktor Českého rozhlasu 3, stanice Vltava (1994–1995). V 90. letech se vrátil i k televizní tvorbě a v roce 1994 režíroval dvoudílnou televizní inscenaci Narcisový dům podle románu Romana Ráže. Toto drama o vypjatém soužití dvou generací rodin pod jednou střechou, o manipulaci, porušených principech a nepřijatelných kompromisech zaujalo především vynikajícími hereckými výkony Eduarda Cupáka, Jany Hlaváčové, Taťány Medvecké a Jiřího Schmitzera. Ocenění a odkaz Josef Henke byl v roce 1966 na mezinárodní soutěži Prix Bohemia Radio oceněn za režii původní české hry, v roce 1999 za předlohu ze starých loutkářských textů a v roce 2000 za literární pořad Ezra Pound Chtěl bych napsat ráj. V roce 1994 získal za režii Beckettových her Docela sám a Výslech cenu NČLF v kategorii Ceny za rozhlasovou tvorbu. Dne 28. října 2004 převzal z rukou prezidenta ČR státní vyznamenání Za zásluhy o kulturu. Byl prvním předsedou a posléze čestným předsedou Sdružení pro rozhlasovou tvorbu až do své smrti 19. března 2006. Josef Henke patří k nejvýznamnějším českým rozhlasovým a televizním režisérům druhé poloviny 20. století. Jeho tvorba se vyznačovala mimořádným citem pro slovo, poetičnost a hlubokou lidskost. Přestože jeho kariéra byla na dvě desetiletí násilně přerušena, dokázal se po roce 1989 vrátit a navázat na svou předchozí tvorbu. Jeho dílo zůstává trvalou součástí české kulturní historie.