Rudolf Walter

Rudolf Walter, 22. března 1894 Dačice – 27. února 1966 Brno, český divadelní režisér, herec a pedagog. Rodinné zázemí a vzdělání Rudolf Walter se narodil do česko-německé umělecké rodiny v jihočeských Dačicích. Jeho matkou byla operní zpěvačka Olga Demartini-Waltrová (1871-1949), která v Brně vedla vlastní pěveckou školu a byla jeho první učitelkou zpěvu a hry na klavír. Díky dvojjazyčnému prostředí dokonale ovládal češtinu i němčinu. Po maturitě na brněnském gymnáziu v roce 1912 studoval herectví u Jaroslava Puldy. V roce 1913 absolvoval studijní pobyt v Berlíně, kde se seznámil s tvorbou významného divadelního režiséra Maxe Reinhardta, což později výrazně ovlivnilo jeho režijní přístup. Jeho manželkou byla herečka Marie Waltrová, rozená Pechová (1897-1978), sestra herce Ladislava Peška. Jejich dcera Olga Zezulová (1922-2001) se později stala divadelní a rozhlasovou režisérkou, spisovatelkou a překladatelkou. Divadelní kariéra Profesionální dráhu zahájil v roce 1912 v Národním divadle v Brně (později přejmenovaném na Zemské divadlo), kde působil až do roku 1938 s krátkou přestávkou během první světové války, kdy byl členem Sdružených divadelních společností východočeských měst (1915-1916). Zpočátku uvažoval o pěvecké dráze a ztvárnil několik významných barytonových rolí, například Vodníka v Dvořákově Rusalce (1916) či doktora Bartola v Rossiniho Lazebníku sevillském (1915). Od roku 1918 se začal věnovat režii, přičemž jeho první inscenací byla hra pro mládež Vesnin hřích od Antonie Fischerové-Kučerové. Za první významnou činoherní inscenaci je považován Shakespearův Večer tříkrálový (1918). V letech 1918-1921 působil jako operní režisér a v letech 1925-1934 zastával funkci šéfa činohry Zemského divadla v Brně. Po odchodu Jiřího Mahena z funkce dramaturga určoval Walter plně umělecké zaměření divadla. Byl příznivcem školy Maxe Reinhardta a orientoval se především na německý repertoár a styl, který nazýval patetickým realismem. Pedagogická činnost a válečné období V letech 1925-1949 působil jako pedagog na brněnské Státní konzervatoři hudby, kde vyučoval deklamaci, studium rolí, dramaturgii a režii. V roce 1938 zcela opustil Národní divadlo a stal se vedoucím dramatického oddělení konzervatoře. Mezi jeho žáky patřili významní herci jako Karel Höger, František Kožík, Ladislav Pešek či Bohumír Šmeral. Po uzavření českých divadel v roce 1941 pořádal se svými studenty Domácí večery dramatického oddělení konzervatoře. Později založil poloprofesionální divadelní soubor Komorní hry v rámci protektorátní kulturní instituce Radosti ze života (1942-1944), který měl velký význam pro udržení české divadelní kultury v Brně v době okupace. V roce 1944 byl přechodně režisérem v Beskydském divadle v Hranicích. Po osvobození se Komorní hry transformovaly ve Svobodné divadlo, jehož byl Walter ředitelem v letech 1945-1948. Z tohoto souboru se později vyvinulo Divadlo bratří Mrštíků. Pozdní léta a filmová tvorba V roce 1949 odešel Rudolf Walter do invalidního důchodu, ale později se vrátil k veřejnému vystupování jako recitátor. Od roku 1956 se specializoval na umělecký přednes a v roce 1960 zahájil činnost svého Divadla jednoho herce, kde až do roku 1965 interpretoval díla významných autorů jako Michail Šolochov (Osud člověka), Karel Čapek (Život a dílo skladatele Foltýna), Maxim Gorkij (Pekař Semjonov), Vítězslav Nezval (Edison, Signál času) a Vladimír Holan (Terezka Planetová). Ve filmu se Walter objevil pouze pětkrát, a to v menších rolích ve snímcích režiséra Václava Kršky. Poprvé ztvárnil cestovatele Jindřicha Štěpána v psychologickém dramatu Až se vrátíš (1947), následně se objevil v Krškových adaptacích děl Fráni Šrámka Měsíc nad řekou (1953) a Stříbrný vítr (1954), kde ztvárnil roli ředitele gymnázia. Naposledy se na filmovém plátně představil jako hrabě Rudolf Thurn-Taxis ve snímku Z mého života (1955). Za svou uměleckou činnost obdržel v roce 1929 státní cenu za herectví a v roce 1966 mu byl in memoriam udělen titul Zasloužilý umělec.